Sdílet
Pokud určitá houba po padesát let končila na pánvi bez zjevných následků, získává v rodině punc nezpochybnitelné jistoty. Jenže právě u čechratky podvinuté tento princip selhává. Dlouhá historie bezproblémové konzumace v tomto případě neznamená bezpečí.
Přitom nejde o žádnou exotickou vzácnost ukrytou v odlehlých hvozdech. Čechratka podvinutá roste hojně v listnatých i jehličnatých lesích, v parcích i na zahradách, obzvláště ráda pod břízami. Česká mykologická společnost připomíná, že dříve platila za běžně jedlý druh a za druhé světové války byla konzumována jako takzvaná „gulášová houba“. Dnes je však považována za jedovatou!
Past jménem Paxillus syndrom
Tradiční houbařská zkušenost v tomto případě jako spolehlivá pojistka neobstojí. Přesvědčivý důkaz přinesl lékařský tým v odborném časopise Diagnostics, kde popsal dva na sobě nezávislé případy s tragickým koncem. U obou pacientů byla předehrou fatálního závěru opakovaná a po dlouhá léta zcela bezproblémová konzumace čechratky podvinuté. Zvrat přišel bez varování: u strávníků došlo k prudkému zhoršení zdravotního stavu, celkovému kolapsu krevního oběhu a následnému selhání životně důležitých orgánů.
Zatímco u běžných otrav bývá rozhodující zkonzumované množství, zde na velikosti porce vůbec nezáleží. Podstatou problému je zákeřná reakce imunitního systému. Organismus si z dosud ne plně objasněných příčin postupně vytváří specifické protilátky, které při další konzumaci houby prudce zareagují a spustí masivní destrukci červených krvinek. Uvolněné krevní barvivo následně přetíží tělo, vyvolá selhání ledvin, naruší srážlivost krve a uvrhne organismus do těžkého šokového stavu. Konkrétní látku, která tuto odpověď organismu spouští, se dodnes nepodařilo přesně odhalit.
Odpověď na otázku, která konkrétní látka tuto ničivou imunitní kaskádu spouští, hledají lékaři a vědci dodnes. Přesnou identitu toxinu totiž neobjasnily ani tyto dva významné případy, které detailně zaměstnaly lékařské kapacity. Odborníci se tak přiklánějí k teorii nepředvídatelné a extrémní reakce imunity, jež po letech nepozorovaného budování přecitlivělosti dokáže udeřit s neúprosnou razancí.
Tuzemští lékaři v této souvislosti popsali dramatický příběh třiapadesátiletého muže, pro něhož byla čechratka oblíbenou kulinářskou surovinou po dlouhá léta. Jedna z běžných večeří ho však bez jakéhokoliv varování přivedla do kritického stavu s masivním rozpadem krvinek a selhávajícími ledvinami. Život mu nakonec zachránila až intenzivní specializovaná péče a opakované čištění krevní plazmy.
Němečtí experti zaznamenali ještě drsnější průběh. Do té doby zcela zdravý muž po opětovné konzumaci téže houby podlehl těžkému šoku za pouhé tři a půl dne. Následné laboratorní rozbory potvrdily v jeho krvi přítomnost specifických obranných látek, jež reagovaly přímo na výtažek z čechratky.
Nepomůže ani důkladné převaření
Mimo hru zůstává i tradiční spása, k níž se lidé v kuchyni s oblibou upínají — alibistická poučka, že poctivé převaření zničí veškeré hrozby. U čechratky podvinuté tato kulinářská moudrost bezohledně selhává. Odborná literatura zachycuje případ pacienta, u něhož se těžké selhání ledvin rozvinulo i po konzumaci důkladně a dlouho tepelně upravených hub. Vysoká teplota totiž zrádný spouštěč imunitní reakce nedokáže eliminovat. Dotyčný tehdy přežil jen díky obrovskému štěstí a kompletní výměně krevní plazmy.
Z čistě kulinářského a historického hlediska je přitom minulost této houby překvapivě spletitá. V dobách hospodářského nedostatku platila za vítanou surovinu, kterou naši předkové s oblibou nakládali do kořeněných octových nálevů nebo přidávali jako levnou vložku do vydatných podzimních gulášů. Její robustní, masité plodnice lákaly k bezstarostnému sběru i proto, že je v lesním podrostu jen málokdy napadl hmyz. Úlovek tak byl bohatý a čištění snadné. Temnou historickou pointou tohoto staletého omylu pak zůstává osud proslulého německého mykologa Julia Schäffera. Ten na následky požití čechratky v roce 1944 zemřel, což tehdejší vědeckou obec vůbec poprvé přimělo detailněji prozkoumat její povahu.
