Slovo „černé“ v tehdejším nařízení neoznačovalo barvu nápoje. Šlo o várky uvařené mimo stanovený pořádek, bez příslušného oprávnění. Právě takové městská rada 11. září 1500 výslovně zakázala. Nájemníci domů nesměli pivo vařit ani čepovat a hostinská živnost měla zůstat uvnitř města. Zákaz platil dokonce i v době trhů, kdy se jinak nabízela příležitost vydělat na zvýšeném počtu návštěvníků.

Nařízení mělo ještě jednu, dnes překvapivou stránku. Oprávněné měšťany radní vyzývali, „aby tak vařili, jako jest od starodávna vařeno“. Měli dbát na to, aby jejich pivo vyhovovalo zákazníkům. Za každou várku jim město přislíbilo příspěvek jednoho groše. Na jedné straně tedy přísný zákaz, na druhé pobídka k výrobě. Středověká správa tu řešila současně pravidla podnikání, nabídku zboží i jeho pověst.

Právo vařit pivo patřilo k domu, nikoli každému obyvateli

Rok 1842 vstoupil do dějin jako počátek výroby slavného plzeňského světlého ležáku. Kdo by však hledal počátky místního pivovarnictví teprve tam, minul by staletí starší příběh. Právo várečné získaly plzeňské měšťanské domy už při založení města roku 1295. Panovníkem udělené privilegium bylo spojeno s měšťanskými domy a jeho držitel mohl pivo vyrábět a prodávat. Dům tedy nebyl jen místem bydlení; z hlediska příjmů představoval také vstupenku do výnosného obchodu.

Jak hluboko tento způsob hospodaření sahal, dokládá listina ze 17. dubna 1307. Měšťan Wolfram Zwinillinger v ní odkázal kostelu svatého Bartoloměje pivovar a sladovnu. Jde o velmi konkrétní připomínku doby, v níž výroba piva nepatřila jedné velké továrně, ale byla rozptýlena mezi měšťanské hospodáře.

Z toho také vyplývá, proč radním tolik záleželo na tom, kdo má k výrobě přístup. Nájemník mohl bydlet ve stejném domě jako držitel várečného práva, to však ještě neznamenalo, že smí sám vařit a prodávat. Nařízení z roku 1500 chránilo zavedený systém výsad. Pro člověka bez vlastního oprávnění byla hranice mezi legální a „černou“ várkou především právní, nikoli technologická.

Dvacet várek ročně. Jednadvacátou mohlo město zabavit

Zákaz z roku 1500 nespadl z čistého nebe. Už o tři roky dříve stanovili plzeňští radní pravidla, která dnes umožňují nahlédnout do každodenního provozu města. Každý výrobce směl uvařit nejvýše dvacet várek za rok. V dobovém zápisu stojí: „žádný viece nevařil než dvadceti varuov“. Kdo limit překročil, riskoval zabavení nadbytečně vyrobeného piva ve prospěch obce. Toto ustanovení lze najít přímo v edici plzeňských městských písemností, kterou vydal Josef Strnad.

Proč omezovat výrobu něčeho, po čem byla poptávka? Přesnou úvahu jednotlivých konšelů neznáme. Takové opatření však pomáhalo rozdělovat příležitosti mezi oprávněné výrobce a bránilo tomu, aby jeden z nich ovládl výčep na úkor ostatních. Město zároveň získávalo možnost zasáhnout při porušení pravidel. Pivo zde bylo obchodem, který podléhal pečlivému dohledu.

Stejný soubor pravidel z roku 1497 upravoval také dobu, po kterou se smělo vysedávat v šencích. V zimě se končilo už v podvečer, v létě později. Představa hostince otevřeného podle přání hostinského proto do tehdejší Plzně nepatří. Radní vymezovali nejen množství piva, ale také okolnosti, za nichž se smělo vypít.

Kdo právě čepuje, oznamoval vývěsní znak

Pivo se navíc neprodávalo všude a stále. Jak připomíná historická práce Jany Slámové, z níž vychází pořad Českého rozhlasu o staré Plzni, město bylo rozděleno do osmi skupin domů, takzvaných houfů. Každý dostal určený týden k čepování a uvnitř skupiny se střídaly jednotlivé domy. Místo, kde se právě nalévalo, prozrazoval vyvěšený kovaný vínek. Piják tak nemusel hledat stálou hospodu; sledoval, který z domů je právě na řadě.

Na počátku šestnáctého století se v Plzni vařilo především bílé pšeničné a červené ječné pivo. K dnešnímu světlému ležáku se jejich podoba nedá jednoduše přirovnat. Lišily se surovinami i způsobem výroby a výčep mohl vypadat jako dočasně upravený prostor měšťanského domu. Slavná plzeňská značka tehdy ještě neexistovala; pivo však už dávno tvořilo součást místního hospodářského i společenského řádu.

Přísné pravidlo nevydrželo ani rok beze změny

Za necelých osm měsíců nastal obrat. Dne 19. dubna 1501 radní zákaz čepování zmírnili. Připustili, aby se hostinské živnosti věnovali také bezúhonní rodilí Plzeňané bez vlastního domu, pokud bydleli v určených domech. Právo tedy nezůstalo úplně neměnné. Město hledalo hranici mezi ochranou dosavadních privilegií a potřebami svých obyvatel.

Právě kolem této doby vznikl podle městské encyklopedie také první obecní pivovar. Přesný okamžik jeho založení není jistý. Historikové uvažují o finančních zájmech města, ale také o snaze zajistit dostatečnou nabídku a odpovídající kvalitu piva. Výroba se postupně stávala záležitostí širšího městského hospodaření.

Když pak v roce 1842 vznikl ležák, který Plzeň proslavil po světě, navázal na tradici starou již několik století. K jejím dějinám patří vedle receptur a pivovarníků také obyčejné úřední rozhodnutí ze září 1500. Dokládá, že dobrá pověst plzeňského piva nebyla ponechána pouze na chuti jednotlivých výrobců. Město si o ni dělalo starosti dávno předtím, než svět poznal slovo „pils“.