Sdílet
Potravinářská komora ČR v reakci na vyjádření prezidenta Svazu obchodu a cestovního ruchu Tomáše Prouzy zdůraznila, že zrušení slevových akcí nikdo nepožaduje. Jádro problému leží jinde: v propastném rozdílu mezi běžnou a akční cenou a v takzvaných podnákupních prodejích.
Pro českou domácnost znamená zlevněné máslo, mléko nebo drůbež vítanou úlevu pro peněženku. Z pohledu výrobního řetězce však masivní akce generují tichá rizika. Potravinářská komora upozorňuje na praxi, kdy obchodníci prodávají vybranou komoditu levněji, než za kolik ji od výrobce skutečně pořídili. Tímto krokem přilákají do prodejny davy zákazníků, kteří při téže návštěvě nakoupí i zbylý sortiment s běžnou marží.
„Potravinářská komora nenavrhuje plošný zákaz slev ani zrušení akčních nabídek. Prosazuje řešení podnákupních cen, nikoli zákaz slev jako takových,“ zdůrazňuje organizace ve své tiskové zprávě z 9. října 2026.
Když ceník neodpovídá realitě
Problém nastává v momentě, kdy se extrémně nízká pultová cena stane normou. Konkurenční řetězce okamžitě začnou na své dodavatele tlačit, aby jim zboží prodávali za stejně nízké částky. Z jednorázové marketingové akce se tak stává tvrdé měřítko pro další obchodní jednání. Tuzemští zpracovatelé se tím dostávají do dlouhodobého kleští, kdy jsou nuceni dodávat na hranici vlastní rentability.
„Pokud jeden řetězec výrazně sníží prodejní cenu vybrané komodity, mohou ostatní při dalším vyjednávání požadovat nižší dodavatelské ceny, aby mu dokázali konkurovat. Z extrémní akční ceny se tak může stát měřítko pro další obchodní jednání,“ vysvětluje Potravinářská komora.
Prodej pod nákupní cenou byl v minulosti regulován zákony, postupné legislativní změny se však zaměřily spíše na nekalé praktiky obecně. Dopady na finální peněženku spotřebitele při případném zpřísnění pravidel nelze jednoduše paušalizovat – nemusí znamenat plošné zdražení, ale spíše narovnání cenové hladiny v průběhu celého roku.
Česká mlékárna snese srovnání s Evropou
Součástí výměny názorů se stala i otázka efektivity domácího zpracovatelského průmyslu. Potravináři se důrazně ohradili proti kritice, která zpochybňuje produktivitu českých závodů, zejména mlékáren. Tuzemské provozy přitom využívají špičkové technologie a snesou plnohodnotné srovnání s moderními evropskými fabriky. Finální konkurenceschopnost totiž neovlivňuje jen samotný strojový park, ale především náklady na energie, lidskou práci, suroviny a velikost výrobních šarží.
„České mlékárenství přitom patří z hlediska technologií a provozní efektivity k vysoce vyspělým oborům a řada našich zpracovatelských závodů se může srovnávat s moderními provozy v západní Evropě,“ uvádí komora, která Tomáše Prouzu opakovaně zve na návštěvu tuzemských výrobních závodů.
V této souvislosti rezonuje i téma privátních značek. Výroba pod hlavičkou řetězce dodává závodům jistotu stabilního odbytu, na druhé straně však oslabuje budování vlastní značky. Právě autorské značky dodavatelů přitom udržují rozmanitost trhu a dávají zákazníkům možnost vědomé volby.
Dovozy na vzestupu a nerovné podmínky
Data Potravinářské komory ukazují na další znepokojivý trend: téměř každé druhé máslo a polovina sýrů na českém trhu dnes pochází ze zahraničí. Podobná situace panuje u drůbežího masa. Dovoz sice krátkodobě rozšiřuje nabídku a sráží ceny, pro české výrobce však představuje nerovný souboj. Obchodní řetězce totiž dovážejí komodity v obřích objemech z velkokapacitních evropských koncernů, vedle nichž i větší český potravinář působí jako střední či menší podnikatel.
„Pokud už navíc řetězce dovážejí ze zahraničí, rozhodně nenakupují od malých farmářů, ale vozí kamiony z větších zahraničních podniků, vedle kterých je jakýkoliv český potravinář jen malým nebo středním výrobcem,“ upozorňuje komora.
Pouhá deklarativní podpora lokálních dodavatelů tak v praxi naráží na tvrdou realitu. Chce-li stát udržitelnou potravinovou soběstačnost, musí výrobci získat takové obchodní prostředí, které jim umožní investovat do rozvoje, modernizace i přechodu na šetrnější chovy, například u nosnic.
Rozhoduje poctivá cena u pokladny
Vztahy mezi producenty a obchodníky ze své podstaty provází střet ekonomických zájmů. Veřejná komunikace by však měla stavět na věcných argumentech a reálných číslech, nikoli na osobních výpadech. Pro konečného spotřebitele totiž není nejdůležitější optické procento slevy na cedulce, ale reálná částka, kterou zaplatí u pokladny. Cílem udržitelného trhu je zachovat pestrou nabídku kvalitních potravin za rozumné ceny, aniž by se přitom likvidovalo domácí zemědělství a zpracovatelský průmysl.
