Žijeme v době potravinových bludů: 5 mýtů, kterým populace stále slepě věří a proč je pravda jinde?

Současný informační prostor připomíná minové pole, kde mezi seriózními studiemi kličkuje celý paralelní vesmír polopravd a výživových strašáků. Tyto mýty mají fascinující schopnost. Dokážou přežívat desetiletí. Boj s potravinovými mýty totiž není jen soubojem faktů s nevědomostí, ale především psychologickou bitvou o naši potřebu mít nad vlastním tělem kontrolu skrze jednoduchá řešení.

Jednou se nepřítelem stává lepek, podruhé mléko, potřetí řepkový olej, zatímco z medu se tvoří téměř svatozář ve sklenici. Tyto mýty jsou neobyčejně odolné, protože nepřicházejí vždy od samozvaných odborníků, ale často v uhlazeném kabátě zdánlivé odbornosti, který jim dodávají nekritická média či marketingové kampaně postavené na emocích. Jak kdysi trefně poznamenala profesorka Jana Dostálová, největšími šiřiteli mýtů jsou paradoxně média, která chybně interpretují informace vytržené z kontextu, aby dosáhla vyšší čtenosti.

Démonizace písmena E: Bezpečnost skrytá za kódy

Prvním evergreenem jsou obávaná „éčka“. V části veřejnosti stále přežívá archaická představa, že kód E na obalu značí cosi toxického. Realita je však přesně opačná. Označení „E“ neznamená nebezpečí, ale potvrzení, že látka prošla extrémně přísným unijním systémem hodnocení. Evropský úřad pro bezpečnost potravin (EFSA) v tomto ohledu zastává roli nekompromisního strážce. Každá látka je před schválením podrobena toxikologickým testům a její užití je vázáno na limity, které počítají s obrovskými bezpečnostními rezervami.

Zásadním omylem je víra v to, že „přírodní“ rovná se „bezpečné“ a „éčko“ rovná se „chemie“. Pod těmito kódy se totiž velmi často skrývají látky, které lidé vnímají skoro romanticky. Například pod kódem E300 nenajdete nic jiného než vitamin C, E101 je vitamin B2 a E160a jsou karoteny z mrkve. Démonizovat všechna „éčka“ je stejně odborně fundované jako posuzovat všechny lidi podle barvy jejich trička. Přídatné látky mají v moderním potravinářství svou roli – chrání potraviny před kažením, čímž bezpečnost potravin zvyšují, nikoli snižují.

Celozrnný klam a estetika hnědé barvy

Další oblastí, kde se marketingové triky potkávají s naivitou spotřebitele, je pečivo. Existuje hluboce zakořeněný mýtus, že tmavé pečivo je synonymem pro zdraví a vlákninu. Státní zemědělská a potravinářská inspekce (SZPI) přitom na tento nešvar upozorňuje opakovaně, že barva sama o sobě o nutriční hodnotě nevypovídá vůbec nic. Skutečný celozrnný výrobek musí dle platné legislativy obsahovat nejméně 80 % celozrnných mouk.

Často se setkáváme s pečivem, které je pouze obarveno karamelem nebo praženým ječmenem, aby v kupujícím vyvolalo dojem poctivého produktu. Spotřebitel tak kupuje iluzi zdravého životního stylu v hnědém kabátu, zatímco konzumuje klasickou bílou mouku. Podobně matoucí je označení „vícezrnné“. To pouze říká, že do těsta bylo přidáno více druhů obilovin, ale nic to nevypovídá o tom, zda jsou v celozrnné formě. U nebaleného pečiva je navíc pro běžného zákazníka téměř nemožné si složení na místě ověřit, což jen nahrává vizuálním zkratkám.

Bezlepková past: Módní vlna vylučování

V posledním desetiletí se stal největším nepřítelem moderní doby lepek. Bezlepková dieta se transformovala z nezbytné léčby pro celiaky v módní doplněk a symbol čistoty těla. Jenže vědecká data mluví jasně – pro zdravého člověka není bezlepková strava žádným benefitem. Naopak, Americký národní institut pro diabetes a nemoci trávicího traktu (NIDDK) varuje, že zbytečné vyřazení lepku může vést k nutričním deficitům.

Bezlepkové potraviny jsou často vysoce technologicky zpracované, obsahují více tuků a cukrů pro dosažení přijatelné textury a mají méně vlákniny. Přesto lidé věří, že nákupem dražšího chleba dělají něco pro své zdraví. Tento fenomén je ukázkovým příkladem toho, jak se medicínská nutnost stane lifestylovou pózou, která v konečném důsledku může tělu spíše uškodit. Lepek není toxin, je to bílkovina, která provází lidstvo po tisíciletí, a pokud nejste nositelem konkrétní diagnózy, jeho vyřazení je pouze drahým experimentem.

Opěvování medu a zatracování cukru

Pokud se bílý rafinovaný cukr převlékne za med, agávový sirup nebo kokosový cukr, získá v očích veřejnosti téměř zázračnou moc. Lidé jsou ochotni věřit, že slazení medem je „beztrestné“. Z pohledu biochemie a doporučení Světové zdravotnické organiz (WHO) je však situace mnohem prozaičtější. Med i sirupy spadají do kategorie tzv. volných cukrů. WHO důrazně doporučuje držet jejich příjem pod 10 % celkového energetického příjmu, a to bez ohledu na jejich původ.

Jistě, med obsahuje stopová množství enzymů a minerálních látek, ale abychom z nich měli reálný prospěch, museli bychom med konzumovat v takových kvantech, že by nás dříve zlikvidoval právě obsažený cukr. Rozdíl mezi medem a bílým cukrem v čaji je z hlediska prevence obezity prakticky nulový. Představa, že med je „lék“ a cukr „jed“, je nebezpečné zjednodušení, které vede k nadměrné konzumaci sladidel jen proto, že mají nálepku „přírodní“.

Rehabilitace řepkového oleje 

Podezřívavost se často nespravedlivě upíná i na řepkový olej, který bývá označován za podřadný oproti „sexy“ olejům, jako je olivový nebo kokosový. Přitom právě řepkový olej patří podle SZPI mezi špičku díky ideálnímu poměru omega-3 a omega-6 mastných kyselin. Jeho špatná pověst je spíše estetickým konstruktem než nutričním faktem. Mnoho potravinových soudů se zkrátka neřídí složením, ale pověstí, která je v gastronomii stejně vrtkavá jako pěna na cappuccinu.

Podobně nespravedlivě jsou odsuzovány moderní technologie. Například trvanlivé mléko je často terčem mýtů o konzervantech. Skutečnost je taková, že jeho trvanlivost je dána výhradně fyzikálním procesem – krátkodobým zahřátím na vysokou teplotu (UHT) a následným aseptickým plněním. Žádná „chemická apokalypsa“ se nekoná. Posuzovat jídlo jen podle toho, jak „přírodně“ zní, je svůdné, ale vědecky to často kulhá na obě nohy.

Zdraví není detektivka

Největší riziko pro moderního strávníka nepředstavuje lepek, éčka ani řepkový olej, ale zkratkovité uvažování. Zdravá výživa není detektivka, kde na konci odhalíme jednoho pachatele. Je to o celoživotní rovnováze a schopnosti nepodléhat módním trendům, které slibují zázraky na počkání. Rozumné stravování podle WHO stojí na základu minimálně zpracovaných potravin, nikoli na lovu jednoho padoucha týdne.

Kdo čeká, že jeho zdraví zachrání vyškrtnutí jedné suroviny, ten si pouze přeskládá kulisy, ale podstatu svého problému nevyřeší. Lidský talíř je složitý systém a zaslouží si hlubší porozumění než jen víru v internetové legendy. A právě v tom bývá největší síla potravinových mýtů: nenabízejí porozumění, ale pohodlnou iluzi.