Sdílet
Zákulisím i oficiálními diskusemi rezonovalo naléhavé varování Potravinářské komory ČR, že tuzemské výrobce paralyzuje bobtnající unijní administrativa, která odčerpává finanční prostředky, čas i lidské kapacity.
Když se řemeslo mění v papírování
Návštěvníci veletrhů obvykle vyhledávají příběhy tradice, poctivých regionálních surovin a kulinářských zážitků. Letošní ročník Czech Food Expo však ukázal odvrácenou, podstatně méně fotogenickou stranu mince. Současný potravinář totiž nesmí být pouze mistrem svého řemesla, vizionářem a manažerem, který hlídá stabilitu produkce a příznivou cenu pro zákazníka. Stále častěji se z něj stává úředník nucený čelit novým vlnám evidencí, hlášení a regulací. Tyto povinnosti sice vstupují v platnost pod ušlechtilými hesly ochrany klimatu či spotřebitele, v každodenní praxi však pro podniky znamenají především neproduktivní zátěž.
Prezidentka Potravinářské komory ČR Dana Večeřová při slavnostním zahájení vyzdvihla obětavost domácích producentů, zároveň však velmi otevřeně pojmenovala největší riziko současnosti. Podle jejích slov stojí za každým úspěšným produktem obrovské úsilí, které by nemělo být mařeno nařízeními bez reálného užitku. Přílišná byrokracie komplikuje podnikatelské prostředí a uměle zvyšuje náklady, což v konečném důsledku oslabuje konkurenceschopnost celého trhu.
Racionalita versus samoúčelná regulace
Zástupci sektoru jednohlasně deklarují, že striktní pravidla neodmítají. Potraviny představují specifické zboží denní spotřeby, u něhož jsou nekompromisní nároky na bezpečnost, hygienu a transparentní složení naprostou nutností. Problém nenastává u norem chránících zdraví konzumenta, ale u regulací, které vykazují známky samoúčelnosti a přinášejí minimální přidanou hodnotu pro finálního zákazníka.
Typickým příkladem tohoto trendu je nové evropské nařízení o obalech. Záměr snížit množství odpadu a podpořit cirkulární ekonomiku je nepochybně správný, avšak potravináři kritizují nedomyslené detaily. Patří mezi ně například striktní povinnost uvádět výrobce obalu přímo na produktové etiketě. Pro kupujícího jde o zcela marginální údaj, pro producenta to však v reálném provozu znamená kompletní redesign obalových materiálů, zásahy do informačních systémů a složitou revizi smluv s dodavateli.
Dalším sporným bodem jsou restrikce postihující vybrané skupiny forem skupinového balení do plastu. Omezení těchto přebalů, například u běžného multibalení po čtyřech kusech, dopadá na zavedenou logistiku, skladové procesy a manipulačné standardy. Ekologická ambice zde naráží na zažitou obchodní realitu a mění celý způsob, jakým se zboží přepravuje a prodává.
Stejně komplikované je z pohledu výrobců také evropské nařízení proti odlesňování. Ochrana světových lesních masivů je globální prioritou, nicméně přenesení této agendy na evropské zpracovatele vyžaduje extrémně složité dokazování původu a permanentní audit dodavatelských řetězců až ke konkrétnímu pozemku, což vytváří mimořádný tlak na sběr dat.
Ekonomické dopady: Kdo zaplatí neprodukční práci?
Každé nové nařízení, které se na první pohled zdá být drobným administrativním detailem, spouští uvnitř podniků lavinovým efektem další procesy. Každý formulář vyžaduje čas na prostudování, implementaci a následnou kontrolu. Velké nadnárodní korporace situaci řeší rozšiřováním právních oddělení a nákupem drahého softwaru. Pro malé a střední rodinné podniky, které tvoří páteř české potravinářské kultury, může být takový tlak fatální.
Dana Večeřová upozornila, že firmy jsou nuceny zaměstnávat specialisty pouze na obsluhu byrokratického aparátu. Tito lidé nevytvářejí žádnou reálnou hodnotu, nepodílejí se na vývoji ani na zvyšování kvality. Finanční prostředky vynaložené na jejich mzdy, externí konzultace a audity pak logicky chybějí v investicích do moderních technologií, udržitelného rozvoje nebo do mzdového ohodnocení klíčových dělnických profesí. Tyto zvýšené náklady se dříve či později musejí promítnout do konečných cen na pultech obchodů, protože možnosti podniků absorbovat další výdaje jsou vyčerpané.
Volání po rovných podmínkách na trhu
Český potravinářský průmysl nežádá úlevy z ekologické odpovědnosti ani návrat do minulosti. Požaduje však racionalitu, proveditelnost a především reciprocitu. Jestliže jsou evropští výrobci svazováni nejpřísnějšími pravidly na světě, stejná měřítka musí státní správa a unijní orgány uplatňovat i na produkci dováženou ze třetích zemí. V opačném případě dochází k deformaci trhu, kdy domácí producent, nesoucí na zádech těžký batoh unijní legislativy, prohrává v cenovém souboji s levným dovozem z regionů, kde se podobné standardy vůbec neřeší.
Spotřebitel v obchodě přitom často vidí hlavně konečnou cenu a nemá možnost vnímat hodiny práce nad legislativou, které úspěšnému nákupu předcházely. Letošní ročník Czech Food Expo vyslal jasný vzkaz, že skutečná kvalita, inovativní přístup a respekt k přírodě nevznikají v úřednických kancelářích, ale přímo v provozu, na polích, ve stájích a v rukou zkušených technologů. Abychom si tyto hodnoty uchovali, je nezbytné vrátit energii tam, kam skutečně patří – do poctivé produkce potravin.
