Sdílet
Všichni ho znají jako výrazného porotce z televizních obrazovek, který s naprostou jistotou vládne cukrářskému světu. Česká televize ho představuje jako porotce soutěže Peče celá země, kde sám říká, že u soutěžících vyžaduje preciznost, dodržování receptur, nápaditost a fantazii. Jenže nedávný Den otců strhnul z této celebrity veškerou profesní masku. Josef Maršálek poslal dojemný vzkaz svému zesnulému tatínkovi a naplno ukázal osobní příběh, který stojí za zrodem jeho rodinného podniku. Příběh o odvaze, dřině a splaceném dluhu rodnému kraji totiž provázejí emoce, ze kterých mrazí.
Šílený risk na dědině, kde lišky dávají dobrou noc
Na jaře roku 2025 se Josef Maršálek rozhodl k radikálnímu životnímu kroku, který v českém gastronomickém prostředí vzbudil obrovskou pozornost. Společně se svou sestrou Zuzanou Schmidtovou otevřel v rodném Kyžlířově cukrárnu a pekárnu Upečeno na dědině. Podnik se poprvé otevřel 18. dubna 2025 přesně v 10:00. Místo, které zvolili, překvapilo každého, kdo by u známého televizního cukráře čekal spíše lukrativní adresu ve velkém městě. Vybrali si totiž malou vesnici Kyžlířov na Přerovsku, kde žije zhruba sto padesát lidí a končí tam silnice. Celý projekt se v hlavách sourozenců rýsoval zhruba dva roky a nebylo to rozhodnutí z náhlého rozmaru. Přesto se našlo dost skeptiků, kteří známého cukráře od tohoto kroku odrazovali. Otevírat špičkovou řemeslnou pekárnu na takové adrese se zdálo jako podnikatelský risk. Jenže Maršálek měl v rukávu silnější kartu než jen byznys plán. Měl totiž slib, který dal své rodné hroudě a vzpomínkám na dětství.
Celý koncept podniku je nekompromisně provázán s historií rodiny, která v tomto kraji po generace žila a hospodařila. Pekárna totiž nevyrostla na anonymní adrese, ale přímo na místě, kde budoucí cukrářská hvězda prožívala obyčejné klukovské dětství plné práce.
Jeho sestra s manželem totiž postavila v rodné vísce na zahradě prarodičů rodinný dům a součástí se stala zkolaudovaná cukrářská a pekařská výrobna. Transformace starého rodinného pozemku v moderní dílnu byla pro Maršálka obrovským emocionálním zážitkem, který popsal přímo ve svém vyznání otci. „Před naší cukrářskou dílnou Upečeno na dědině, která vyrostla na zahradě, na které jsme kdysi sušili seno, kopali brambory a sbírali švestky na Tvou oblíbenou slivovičku, se sjíždějí lidé z celého dalekého okolí,“ popsal slavný syn na svých sociálních sítích s dojetím to, jak se staré vzpomínky proměnily v úspěšnou realitu.
Sestra na barikádě a fronty přes celou vesnici
Začátek podnikání na venkově nebyl jen o pečení, ale především o rodinném návratu. Jedním z důvodů vzniku Upečeno na dědině bylo stěhování jeho sestry zpět na vesnici, kde se oba narodili. Právě ona dnes drží pevné otěže každodenního náročného chodu pekárny a dává tomuto místu duši, kterou v anonymním velkoměstě nikdy nenajdete. Sourozenecký rozměr je pro úspěch klíčový, nejde o žádnou umělou značku postavenou jen na slavném jméně z televize. Maršálek svou milovanou sestru ve vzkazu tátovi vyzdvihl s obrovskou pýchou a úctou k její pracovitosti. „Dílně statečně velí Tvá nejmilovanější dcera a naše setra Zuzka. Čekal jsi na ni dlouho, než k nám vrána zavítala. Vždyť mezi mnou a jí je celých deset let,“ připomněl cukrář tátovi s hrdostí i lehkým úsměvem rodinnou historii.
Dnes je realita v Kyžlířově taková, že skeptici museli přinejmenším zpozornět. Při otevření se do malé vísky sjely stovky lidí, vznikl téměř dopravní chaos a vyprodáno bylo během pár hodin. Ani po více než roce podle stejného textu zájem neopadl, zákazníků je stále hodně a mnozí si místní moučníky nebo chléb objednávají dopředu. „Náš Kyžlířovský bochník a točená domácí zmrzlina jsou vyhlášené široko daleko. Zmrzlinu, poctivou smetanovou, jsi vždycky měl rád a tuhle bys miloval,“ vzkázal slavný syn svému tátovi, který v téže vesnici kdysi řídil kombajn a zasvětil svůj život sklizni a zemědělské práci. Apetit v rozhovoru s Maršálkem potvrzuje, že do Kyžlířova se podle něj vyplatí vyrazit mimo jiné na kyžlířovský kvasový pecen, větrníky, koláče, focacciu, olivové tyčinky nebo plněné slané pečivo.
Krutá rána osudu: Výčitky kvůli cestě, kterou už nestihli!
Za obrovským úspěchem, frontami a vůní čerstvého těsta se však skrývá hluboká osobní bolest. Ne všechno se totiž v životě podařilo stihnout tak, jak si rodina plánovala. Rodiče Josefa Maršálka odešli z tohoto světa zbytečně brzy a slavný cukrář v sobě dodnes nosí lítost. Nejvíc ze všeho ho mrzí velká společná cesta do Francie a Anglie, kterou pro svého tátu plánoval, ale kvůli neúprosnému času ji už nikdy nestihli realizovat. „Říká se, že život je fér. Ale víš co? V některých věcech a případech vlastně ani ne,“ neskrývá Maršálek svou vnitřní bolest z osudu, který mu tátu vzal dřív, než mohl jeho úspěch vidět na vlastní oči.
Tato ztráta a vědomí lidské pomíjivosti se však pro něj staly důležitým životním motorem. Právě proto už nechtěl na nic čekat, risknul všechno a otevřel pekárnu tam, kde to měl nejraději, bez ohledu na varování okolí. „Jednu věc nás to ale naučilo. Nic v životě neodkládat a žít ho smysluplně. A nebo vůbec,“ vysvětluje drsnou, ale pravdivou životní filozofii, se kterou do budování venkovského podniku šel. Každý úspěch je tak pro něj sice náplastí, ale prázdné místo u rodinného stolu to nikdy nevymaže.
Když se v druhé polovině června teploty šplhají neúprosně nahoru, vzpomínky na tátu jsou intenzivnější než kdy jindy. Maršálek svůj příběh o začátcích rodinného podniku a rodinné ztrátě uzavřel slovy, ze kterých naskakuje husí kůže a která jasně dokazují, že rodina je pro něj víc než veškerá světská sláva. „Jaro bylo chladné a tak úroda bude veliká. Chybíš nám tady. Vy oba. Pozdravuj mámu a dej ji za mě pusu. Objímám vás a nikdy jsem na vás, nejen já, nepřestal myslet. Tvůj Pepík,“ zakončil cukrář své vyznání.
