Sdílet
Hřebíčkovec kořenný není žádný úhledný keřík na pohodlné obcházení s košíkem. Tento stálezelený tropický strom dorůstá až dvaceti metrů. Drobné shluky květních poupat raší zpočátku světlé, postupně zelenají a při dozrávání chytají sytě červený odstín. Právě v této fázi rozhoduje načasování. Poupata je potřeba sklidit ještě před rozkvětem, jinak už jako hřebíček ztrácejí svou hodnotu.
Hřebíček totiž není plod, ale dosud neotevřené květní poupě. Sběrači postupují vysoko v korunách a musí odštípnout jeden shluk za druhým přesně v momentě, kdy je poupě zakulacené a plné, ale stále pevně sevřené.
Při takové výšce nelze větve jen tak lámat a házet na zem. Právě na nich totiž vyraší další úroda a jakékoli poškození stromu znamená ztrátu budoucích zisků. Pěstitelé proto šplhají po žebřících a zacházejí s větvemi s maximální opatrností. Otloukání tyčemi tady nepřipadá v úvahu.
Na první pořádnou úrodu se čeká roky
Pěstování hřebíčku je běh na dlouhou trať. Zasadit strom znamená čekat roky na první smysluplnou úrodu, přičemž plné plodnosti dosáhne dřevina až mnohem později.
Klíčem k úspěchu je neustálá kontrola koruny. Pěstitel nečeká na plošné dozrání celého stromu, ale vybírá pouze ta květenství, která dorostla do ideálního stadia. Hledat ve spleti listí sotva dvoucentimetrové kousky připravené ke sklizni vyžaduje obrovskou trpělivost.
Na kilogram hřebíčku připadá až 15 tisíc poupat
Tím ale ruční práce nekončí. Celé sklizené trsy se musí rozebrat a jednotlivá poupata oddělit od stopek. Na jediný kilogram suchého hřebíčku jich padne neuvěřitelných 11 až 15 tisíc. V běžném dvacetigramovém sáčku z obchodu tak držíte zhruba tři stovky květů, které musel někdo ve výškách utrhnout a zpracovat.
Čerstvé masité poupě přitom hýří barvami. Charakteristický hnědý a tvrdý tvar získá až sušením na slunci. Poupata se rozprostřou do tenké vrstvy a zhruba pět dní se musí pravidelně prohrabovat, aby prosychala rovnoměrně.
Během tohoto procesu ztratí hřebíček dvě třetiny své váhy. Teprve když stonek ztmavne a hlavička zůstane světle hnědá, je hotovo. Stačí ovšem špatné počasí a úroda rychle ztrácí na kvalitě. Následuje proto další přebírání, při kterém nekompromisně mizí přezrálé či poškozené kusy. Až pak putuje koření k balírnám a obchodníkům.
Luxus, který jsme si zvykli brát jako samozřejmost
Hřebíček býval nesmírně exkluzivním zbožím. Původně rostl pouze na indonéských Molukách a patřil k nejstarším komoditám dálkového obchodu.
V 17. století na něm postavila svůj byznys nizozemská Východoindická společnost. Aby si udržela absolutní monopol a vyhnala ceny do závratných výšin, nechala na ostrovech mimo svou kontrolu všechny hřebíčkovce vykácet a spálit. Místní obyvatelé nesměli koření pěstovat ani prodávat pod hrozbou drakonických trestů.
Tento stisk ale časem povolil. Sazenice se v 18. století podařilo propašovat jinam a brzy dorazily i na Zanzibar, ze kterého se stala nová světová velmoc v produkci hřebíčku. Právě díky rozšíření do dalších tropických oblastí dnes seženeme dříve nedosažitelné koření v každém supermarketu.
U císaře se hřebíček nežvýkal kvůli chuti
Dnes ho bez okolků sypeme do svařeného vína, dříve měl ale i formálnější využití. Na čínském císařském dvoře platila už za dynastie Chan striktní pravidla. Úředníci museli před audiencí u panovníka držet hřebíček v ústech.
Fungoval tak jako tehdejší mentolový bonbon. Osvěžil dech a zároveň prokázal císaři náležitou úctu.
