Sdílet
Když Kryštof Kolumbus během své druhé výpravy v roce 1493 poprvé ochutnal ananas na ostrově Guadeloupe, byl ohromen. Popsal jeho chuť jako spojení jemnosti a exotiky, kterému se nic v tehdejší Evropě nemohlo rovnat. Nicméně doprava tohoto křehkého plodu přes Atlantik byla po staletí prakticky nemožná. Většina ananasů během dlouhé plavby shnila, a ty, které zázrakem přežily, se staly majetkem panovníků. Pro tehdejší elitu představoval ananas díky své přirozené „koruně“ listů ideální botanický ekvivalent panovnické moci. Byl to dar z nového světa, který v sobě nesl punc neznáma a exkluzivity.
Skutečný průlom však nastal až v 17. století s rozvojem zahradnické techniky. Pěstování ananasu v mírném podnebí Evropy bylo považováno za vrchol vědy a umění. Vyžadovalo stavbu speciálních skleníků, takzvaných pineries, které byly vytápěny složitými systémy horkovzdušných kanálů a vyžadovaly neustálý přísun čerstvého koňského hnoje pro udržení stabilní teploty kolem 25 stupňů Celsia. Cena jednoho kusu vypěstovaného v těchto podmínkách se v 18. století v Anglii pohybovala kolem 80 liber, což v dnešním přepočtu na kupní sílu odpovídá částce přesahující 180 000 korun. Vlastnit ananas tak znamenalo deklarovat světu, že disponujete nejen obrovským jměním, ale i intelektuální kapacitou ovládnout tropickou flóru uprostřed mrazivé evropské zimy.
Luxus, který se nejedl: Bizarní trh s prestiží
Nejbizarnějším aspektem ananasové mánie byla bezpochyby praxe jeho pronajímání, která dosáhla vrcholu v georgiánské Anglii a předrevoluční Francii. Protože byla tržní hodnota plodu astronomická, vznikl specifický sekundární trh pro šlechtu a bohaté měšťany, kteří si chtěli dopřát iluzi nejvyššího statusu, aniž by plod skutečně zakoupili k jídlu. Specializovaní obchodníci s exotickým zbožím nabízeli možnost zapůjčení ananasu na jeden konkrétní večer či slavnostní hostinu.
Ananas se stal středobodem tabule, kde byl vystavován na zdobených podnosech nebo speciálních porcelánových stojanech. Byl obdivován, opěvován a hostitelé se v jeho záři vyhřívali jako v odlesku drahokamu. Platil zde však přísný, byť často nevyřčený zákaz: plod se nesměl krájet. Po skončení slavnosti se ananas, často již mírně zvadlý, vracel obchodníkovi. Ten jej následně za o něco nižší poplatek pronajal další rodině. Tento koloběh mohl trvat několik týdnů, dokud ovoce nezačalo vykazovat nezaměnitelné známky rozkladu. Teprve v pokročilém stádiu zrání byl ananas nakonec prodán k reálné konzumaci někomu z nejvyšších kruhů, kdo si mohl dovolit „znehodnotit“ investici jejím snědením.
Gastronomický artefakt v síti intrik
Ananas v této době přestal být potravinou a stal se artefaktem. Jak uvádí historička Francesca Beauman, jeho přítomnost na stole byla vnímána jako vizuální hostina, která měla nasytit sociální ambice hostitele spíše než žaludky hostů. Tato fascinace zašla tak daleko, že se ananasy nosily jako doplněk pod paží při procházkách v parku, podobně jako se dnes nosí drahé kabelky. Existují záznamy o tom, že se lidé s pronajatými ananasy nechávali portrétovat, aby navždy uchovali důkaz o své momentální „blízkosti“ k absolutnímu luxusu.
Na královských dvorech pak ananas sloužil jako nástroj diplomacie. Když král Karel II. Anglický pózoval pro malíře Hendrika Danckertse v roce 1675, nenechal se zachytit se žezlem, ale s ananasem, který mu podával jeho královský zahradník John Rose. Tento obraz nebyl oslavou zemědělství, ale mocenským manifestem. Říkal: „Jsem tak mocný, že v mém království roste ovoce z druhého konce světa.“ Tato symbolika byla pro tehdejší diváky naprosto čitelná a srozumitelná.
Odkaz vytesaný do kamene
Vliv ananasu byl natolik dominantní, že se jeho estetika nesmazatelně vepsala do architektury a užitého umění. Motiv ananasu se stal synonymem pro pohostinnost a blahobyt. Dodnes můžeme na mnoha historických sídlech v Evropě i na jihu Spojených států vidět kamenné ananasy zdobící vrcholky sloupů u bran, kování dveří nebo jemné štukové dekorace v jídelnách. Ananas byl všudypřítomný v designu nábytku, objevoval se jako motiv na stříbrných příborech a na nejdražších tapetách.
Historikové jako Kaori O’Connor ve své práci zdůrazňují, že ananas byl v raném novověku vnímán jako „gastronomický fetiš“. Ačkoli dnes toto ovoce oceňujeme především pro jeho nutriční přínos, vysoký obsah vitaminu C a enzymu bromelainu, v dobách Ludvíka XV. byla jeho hlavní funkcí schopnost vyvolat tichou závist a respekt. Tento příběh nám připomíná, jak hluboce je naše vnímání potravin ovlivněno jejich dostupností. Co je dnes běžnou komoditou, bylo kdysi předmětem nájemních smluv a uctívání, které hraničilo s náboženskou obsesí.
