Sdílet
Vše začalo na odlehlém souostroví Banda v dnešní Indonésii. V raném novověku šlo o jediné místo na planetě, kde muškátovník přirozeně rostl. Tato geografická izolace byla pro evropské mocnosti požehnáním i kletbou. Muškátový oříšek nebyl v 17. století pouhým dochucovadlem. V tehdejší medicíně, ovládané strachem z epidemií, byl považován za jedinou účinnou prevenci proti dýmějovému moru. Lidé věřili, že jeho vůně odpuzuje „zkažený vzduch“. Tato víra vyhnala cenu koření do astronomických výšin – jediný náklad mohl vynést zisk přesahující šedesátitisícinásobek investice.
Tato realita přivedla na scénu Nizozemskou východoindickou společnost (VOC). Nebyla to firma v dnešním smyslu slova, ale ozbrojená entita s právy suverénního státu. Pod vedením guvernéra Jana Pieterszoona Coena uplatňovala VOC politiku totálního monopolu. Coen pochopil, že k maximalizaci zisku musí fyzicky ovládnout každý strom. V roce 1621 proto nizozemská vojska provedla na ostrovech Banda systematickou genocidu. Původní obyvatelstvo bylo vyvražděno nebo deportováno a nahrazeno strukturou plantážníků loajálních Amsterdamu.
Run: Poslední bašta anglického odporu
Uprostřed tohoto nizozemského teroru však zůstával jeden kritický bod odporu – nepatrný ostrov Run. Tento kus země, dlouhý sotva tři kilometry, se stal první anglickou zámořskou kolonií. Pro Nizozemce byl Run nepřijatelnou trhlinou v jejich monopolu. Dokud na něm vlála anglická vlajka, mohl muškát unikat skrze neoficiální obchodní cesty, což sráželo ceny v Evropě.
Život na Runu byl v té době očistcem. Angličtí vojáci zde přežívali v neustálém obležení, sužováni tropickým horkem a vědomím, že jsou jen figurkami ve hře, která se hraje tisíce mil daleko. Blokády a námořní šarvátky o tento malý ostrov se táhly desítky let a staly se jedním z hlavních důvodů napětí mezi oběma námořními velmocemi.
Diplomatický paradox smlouvy z Bredy
Napětí vyvrcholilo během druhé anglo-nizozemské války. V roce 1664 Angličané vyslali flotilu k severoamerickým břehům a bez jediného výstřelu obsadili nizozemskou osadu Nový Amsterdam na ostrově Manhattan. Přestože Nizozemci válku v Evropě de facto vyhrávali, obě strany byly finančně vyčerpány. V roce 1667 se diplomaté sešli v nizozemské Bredě k jednacímu stolu.
Obsah výsledné dohody je fascinující ukázkou dobových priorit. Nizozemci stáli před volbou: požadovat zpět Nový Amsterdam, nebo si pojistit kontrolu nad muškátem držením ostrova Run. Tehdejší perspektivou šlo o jasnou volbu. Nový Amsterdam byl vnímán jako ztrátová osada. Oproti tomu Run znamenal definitivní stvrzení světového monopolu na nejcennější koření planety. Nizozemci v Bredě oslavili vítězství. Ponechali si Run a Angličanům přenechali Manhattan. Angličané osadu okamžitě přejmenovali na New York.
Pierre Poivre a konec monopolu
Nizozemský triumf trval jen do konce 18. století. Osudový úder zasadil monopolu francouzský misionář a botanik Pierre Poivre. Poivre, jehož jméno ironicky znamená „Pepř“, byl fascinován rostlinami a rozhořčen nizozemskou brutalitou. Během svých cest do Asie zorganizoval tajné výpravy, při kterých se mu podařilo pod hrozbou trestu smrti propašovat sazenice a klíčivá semena muškátovníku i hřebíčku.
Tato semena byla tajně převezena na Mauritius a později na Réunion. Úspěšná aklimatizace těchto stromů mimo kontrolu VOC znamenala ekonomickou katastrofu pro Amsterdam. Pěstování se následně rozšířilo do Karibiku, zejména na ostrov Grenada, který se stal novým centrem produkce. Cena muškátu se během několika let propadla z úrovně drahých kovů na úroveň běžného zboží. S pádem ceny ztratil ostrov Run svůj strategický význam a Nizozemská východoindická společnost, kdysi nejmocnější firma světa, začala nezadržitelně upadat, až v roce 1799 definitivně zkrachovala.
Dědictví na talíři i v architektuře
Zatímco ostrov Run upadl v zapomnění a dnes je domovem jen několika stovek rybářů, Manhattan se vydal opačnou cestou. Strategická poloha New Yorku a britský důraz na volný obchod udělaly z bývalé nizozemské osady centrum světových financí. Je to paradox dějin: New York existuje v této podobě jen proto, že nizozemští obchodníci v roce 1667 upřednostnili kontrolu nad kořením před kontrolou nad severoamerickým územím.
Tento příběh nám připomíná, že potraviny a jejich dostupnost byly vždy motorem dějin. Každá špetka muškátového oříšku, kterou dnes použijeme v kuchyni, v sobě nese ozvěnu výstřelů z děl u ostrova Run a tajných plaveb Pierra Poivra. Je to tichá připomínka éry, kdy chuť jídla měla moc měnit hranice impérií a určovat, která města se stanou vládci světa.
