Sdílet
V letním Španělsku stačí projít několik zapadlých bodeg či přímořských restaurací a v každé z nich si objednat džbán sangrie. Do sklenice dostanete pokaždé trochu jiný zážitek. Někde hraje prim plná chuť vína, jinde převládá sladkost zralého ovoce a na dalším místě vás překvapí jemný tón skořice či hřejivá stopa kvalitního alkoholu. I oficiální španělský turistický portál popisuje její základ velmi přímočaře: červené víno, nakrájené ovoce a cukr. Vše ostatní už je do značné míry autorskou licencí jednotlivých podniků.
Tato proměnlivost k sangrii neodmyslitelně patří. Na rozdíl od některých klasických koktejlů totiž nevznikla u barmanského pultu prestižního hotelu pod rukama jednoho konkrétního mistra. Je to spíše košatá rodina vinných punčů, která se utvářela po staletí podle místních surovin, zvyklostí a dostupného vína.
Svou autoritu nad názvem nápoje si však nakonec hlídá i Evropská unie. Současná evropská legislativa stanovuje, že označení Sangría či Sangria může být jako samostatný obchodní název použito pouze u výrobku pocházejícího ze Španělska nebo Portugalska. U sangrie vyrobené jinde musí být označení doplněno údajem o zemi výroby.
Příběh, který se psal napříč kontinenty
Romantická představa láká k jednoduchému příběhu o vyprahlém španělském venkově, kde bylo na samotné červené víno příliš horko, a tak do něj místní přihodili pomeranče, led a trochu vody. Skutečné kořeny tohoto nápoje jsou však podstatně pestřejší.
Starším příbuzným dnešní sangrie je nápoj známý jako sangaree. Slovník Merriam-Webster dokládá použití tohoto slova už v roce 1736. Označovalo slazený nápoj z vína, piva nebo destilátu, často doplněný muškátovým oříškem. Samotné pojmenování souvisí se španělským výrazem sangría a se slovem sangre, tedy krev, což připomíná sytě rudou barvu klasické varianty nápoje.
Ještě starší stopu zanechal francouzský dominikán a cestovatel Jean-Baptiste Labat při svém pobytu v Karibiku. Popsal směs madeirského vína, cukru, citronu a koření podávanou vychlazenou. Nápadná podobnost s dnešní sangrií naznačuje, že spíše než o jediný vynález jde o pozvolný vývoj způsobů ochucování, ředění a chlazení vína, který nakonec našel svůj nejsilnější domov právě na Pyrenejském poloostrově.
Tajemství rovnováhy ve džbánu
Proč vlastně do vína přidávat ovoce, cukr a vodu? Odpověď je překvapivě praktická. Výrazné červené víno může v letním žáru působit poměrně těžce. Když se však naředí, vychladí a propojí se svěží chutí citrusů, vznikne lehčí a aromatičtější drink. Cukr zjemní kyselost a ovoce dokáže dodat další chuťové vrstvy i obyčejnějšímu stolnímu vínu.
Při přípravě proto není důvod sahat po drahých archivních lahvích. Naopak, dobře funguje mladší, suché a výrazně ovocné červené víno. Složité archivní ročníky by v kombinaci s ledem, ovocem a citrusy své přednosti zbytečně ztrácely.
Sami Španělé mají pro horké dny v záloze i další osvěžující varianty. Velmi oblíbené je tinto de verano, tedy doslova „letní červené“, které vzniká jednoduchým spojením červeného vína a perlivého nealkoholického nápoje. Také oficiální španělský turistický portál zmiňuje calimocho neboli kalimotxo, namíchané z vína a coly, jako nápoj oblíbený zejména mezi mladšími lidmi. Českému čtenáři může nápadně připomínat někdejší „houbu“, která se rovněž připravovala z červeného vína a coly. Sangria je proti ní ovocnější a její příprava nabízí podstatně více variant.
Od Felliniho režisérské stoličky po Picassovu Barcelonu
Půvabu sangrie neodolaly ani velké osobnosti světového umění. Magazín Vogue ve svém archivu uchovává recept Federica Felliniho a jeho manželky Giulietty Masiny. Felliniho verze rozhodně nebyla žádným skromným vinným střikem: stavěla na červeném víně, čerstvé pomerančové a citronové šťávě, ovoci, cukru, brandy a italském bylinném likéru Strega. Vše doplňovala sodová voda a sangria se měla podávat důkladně vychlazená s ovocem v každé sklenici.
Neméně půvabné spojení nabízí tradice kolem Pabla Picassa. V knize The Modern Art Cookbook figuruje recept označený jako Picasso’s Sangria of Els Quatre Gats. Kombinuje červené víno se skořicí, pomerančovou kůrou, hřebíčkem, akátovým medem a koňakem.
U Picassa je však potřeba rozlišovat mezi doloženou historií a atraktivním příběhem. Nelze s jistotou tvrdit, že právě Picasso recept sám vymyslel nebo že šlo o jeho nejoblíbenější nápoj. Jeho vazba na barcelonský podnik Els Quatre Gats je však velmi dobře zdokumentovaná. Museum Picasso v Barceloně uvádí, že se mladý Picasso v uměleckém kruhu kolem Els Quatre Gats rychle zabydlel. V podniku vystavoval, pohyboval se zde mezi tehdejší katalánskou avantgardou a vytvořil pro něj dokonce výtvarné návrhy menu.
Jak si připravit dokonalý letní džbán
Příprava poctivé domácí sangrie nevyžaduje žádné složité barmanské vybavení ani dlouhá léta praxe. Do velkého skleněného džbánu vlijte láhev mladého suchého červeného vína, přidejte nakrájený pomeranč, citron a podle sezóny šťavnaté broskve nebo nektarinky. Vše můžete doladit trochou čerstvé pomerančové šťávy a několika lžícemi cukru. Kdo hledá plnější charakter, může přidat malého panáka kvalitní brandy nebo tmavého rumu.
Důležitým krokem je čas. Nápoj je vhodné nechat několik hodin v chladu, aby se chuť ovoce a vína propojila. Led, perlivou vodu nebo sodu přidejte až těsně před servírováním.
Právě absence jednoho striktně předepsaného receptu pomáhá vysvětlit, proč si sangria drží svou popularitu už tak dlouho. Je to nápoj, který snese improvizaci, vybízí ke kreativitě a jehož hlavním půvabem je jednoduchá kombinace vychlazeného vína, ovoce a dlouhého letního večera. Jeden džbán může chutnat úplně jinak než druhý – a u sangrie to není chyba, ale vlastnost.
