Ohřívání jídla v krabičkách jako zdroj mikroplastů: Ročně spolykáme hmotnost kreditní karty

Plastové krabičky se v kuchyních zabydlely tak samozřejmě, že si bez nich už málokdo umí představit běžný provoz. Jsou lehké, nerozbijí se, dají se snadno vypláchnout a stojí pár korun. Jenže to, co z nich dělá ideální nádoby na uskladnění jídla, přestává platit ve chvíli, kdy přijde na teplo. Plast prostě není nehybný materiál. Jakmile se ohřeje, začne reagovat – a jeho struktura se nenápadně mění. Právě tehdy se z něj mohou uvolňovat drobné částečky, takzvané mikroplasty, které pak končí přímo v jídle.

A pozor, nejde o zanedbatelné množství. Podle studie zveřejněné v odborném časopise Environmental Science & Technology může při obyčejném ohřevu pokrmu v mikrovlnné troubě z jediné plastové nádoby uniknout až 4,22 milionu mikroplastů a 2,11 miliardy ještě menších nanoplastů na každý čtvereční centimetr vnitřního povrchu. A to i v případě, že je na obalu napsáno „vhodné do mikrovlnky“. Do hry navíc vstupuje i stáří plastu. Staré, poškrábané nebo popraskané nádoby uvolňují těchto částic mnohem víc než nové.

Mohou ovlivnit mozek?

Problém je, že ty nejmenší částice zdaleka neprocházejí jen střevním traktem, naopak zvládnou úspěšně překonat střevní bariéru a proniknou do krevního oběhu, což je pomyslnou branou k expanzi po celém těle. „Je to umělá hmota, která se dostává do krevního oběhu a může to zacestovat do mozku, všude,“ upozornil například odborník na tuky Jiří Brát během nedávného vysílání Hlavních zpráv televize Prima.

Tento fakt dokazují i vědecké výzkumy. Vědci mikroplasty objevili i v krvi, v plicích a dokonce i právě v mozkové tkáni. Například studie publikovaná v Yale Environment 360 zjistila, že koncentrace těchto částic v mozku může být až dvacetkrát vyšší než v játrech nebo ledvinách. A ty úplně nejmenší – nanoplasty – projdou i hematoencefalickou bariérou, která jinak funguje jako obranný val mozku.

Co to s námi dělá? Zatím se všechno skládá jen jako mozaika poznatků, ale náznaky jsou varující. Mikroplasty mohou podporovat chronické záněty, spouštět oxidační stres nebo rozhodit hormonální rovnováhu. A někteří vědci je dávají do souvislosti i s vyšším rizikem neurodegenerativních onemocnění, třeba Alzheimerovy choroby. Ještě nic není jisté – ale ignorovat to by byla chyba.

Mikroplasty nejsou jen problém krabiček, do kterých si nosíme obědy. To je jen zlomek celého příběhu. Do našeho těla se totiž mohou dostávat i z dalších věcí, které v kuchyni používáme prakticky každý den.

Typickým příkladem je balené maso. Pokud je obalené do tenké plastové fólie, vlhkost na jeho povrchu může zrychlit přechod drobných částic přímo do masa. A podobně zrádné mohou být i oblíbené kávové kapsle. Při vysoké teplotě, která vzniká během přípravy nápoje, se z nich mohou do šálku dostávat plastové mikročástice, aniž bychom si toho všimli.

Podceňovat se nevyplatí ani obyčejné PET lahve. Pokud je necháme třeba celé léto povalovat v autě, kde teplota snadno vystoupí nad padesát stupňů, plast začne vodu kontaminovat. A opakované používání tuhle situaci ještě zhoršuje. Odborné odhady říkají, že člověk za rok zkonzumuje tolik plastu, kolik váží jedna platební karta. Zní to jako drobnost, ale ve skutečnosti to ukazuje, že tenhle problém je mnohem větší, než si většina lidí připouští.

Nejjednodušší rada? Nedat plastu šanci, aby se do jídla vůbec dostal. Zní to až směšně prostě, ale funguje to. Pokud máte krabičku jen jako úložný prostor do lednice, klidně ji tak používejte dál. Ve chvíli, kdy se ale chystáte jídlo ohřát, udělejte malý krok navíc – přesuňte ho do skleněné nebo keramické nádoby. Ty zvládají vysoké teploty bez toho, aby se z nich uvolňovaly částice, které v jídle nechcete mít.

Vyplatí se i občas se na plastové krabičky podívat trochu kritičtějším okem. Časem se na nich objevují drobné prasklinky nebo škrábance, které na první pohled nevypadají důležitě, ale právě tam bývá plast nejzranitelnější. A čím víc je nádoba poškozená, tím víc z ní toho může přejít do jídla. Jakmile tedy krabička vypadá, že už něco zažila, udělejte si službu a pošlete ji „do důchodu“. Plast prostě nemá neomezenou životnost – i když to tak na první pohled vypadá.