Sdílet
Debata o takzvané cukrové dani se na tuzemské scéně rozhořela s novou energií poté, co studie think-tanku Ministr zdraví pod vedením ekonoma Jakuba Hlávky přišla s ambiciózním propočtem. Podle tohoto modelu by zavedení dvacetiprocentní daně na slazené nápoje v Česku přineslo během deseti let pokles výskytu nadváhy a obezity o 1,33 procenta, což představuje zhruba 56 000 osob se sníženým BMI. Autoři studie navíc kalkulují s tím, že by se tímto krokem předešlo 612 úmrtím a systém veřejného zdravotního pojištění by ušetřil 1,1 miliardy korun.
To zní tak přesvědčivě, až je skoro nezdvořilé ptát se, zda se lidé u regálů s akčním zbožím skutečně chovají jako laboratorní myši. Sladké nápoje samozřejmě nejsou žádným zdravotním požehnáním, o tom spor netřeba vést. Otázkou však zůstává, zda je další daňové zatížení skutečným lékem, nebo jen politicky elegantně zabalenou pilulkou, která má pod rouškou prevence především vytáhnout další peníze z peněženek spotřebitelů.
Mezi doporučením WHO a tvrdou realitou trhu
Zastánci restrikcí se nejčastěji zaštiťují autoritou Světové zdravotnické organizace. WHO ve svých oficiálních doporučeních dlouhodobě tvrdí, že daň ve výši nejméně 20 % vede ke snížení spotřeby slazených nápojů, a považuje ji za efektivní nástroj v boji proti globální epidemii diabetu druhého typu. Jenže mezinárodní zkušenosti z praxe ukazují, že lidské chování nelze naprogramovat tabulkami.
Když Dánsko v minulosti daň na slazené nápoje zvýšilo, tamní ministerstvo financí po čase narazilo na nečekaný fenomén: masivní rozkvět příhraniční nákupní turistiky do Německa a Švédska. Ekonomické analýzy dánského kroku ukázaly, že po zrušení daně v roce 2014 vzrostly domácí prodeje o 31 procent, což potvrdilo, že restrikce chování spotřebitelů dlouhodobě nezměnila, pouze jej dočasně odklonila za hranice. Podobně Norsko od své speciální daně z nealkoholických nápojů upustilo, když tamní daňová správa uznala administrativní neudržitelnost a negativní dopady na domácí potravinářský průmysl.
Pohled českých lékařů: Cukr jako špička ledovce
Přední čeští obezitologové se na problém dívají mnohem komplexnější optikou než jen skrze optiku daňových sazeb. Profesor Martin Haluzík, přední tuzemský diabetolog a zástupce přednosty Centra diabetologie IKEM (Institut klinické a experimentální medicíny), v odborných diskusích a vyjádřeních pro tuzemská média opakovaně upozorňuje, že zavedení samotné daně bez masivní a systematické edukace společnosti nic nevyřeší. Podle něj je klíčové naučit lidi rozumět složení potravin a energetické bilanci, nikoliv jim pouze selektivně zdražovat vybrané položky.
K tomuto skepticismu se přidávají i další kapacity z terénu. Praktičtí lékaři sdružení ve Společnosti všeobecného lékařství ČLS JEP ve svých diskusních panelech k prevenci upozorňují, že pacienti s nízkou zdravotní gramotností na zvýšení ceny nereagují změnou jídelníčku, nýbrž nákupem ještě méně kvalitních, ale levnějších náhražek. Primární roli podle nich musí hrát včasná intervence v ordinacích a motivace k aktivnímu životu, nikoliv plošný fiskální tlak.
Mnohem větší smysl by proto dávala cílená osvěta, podpora pohybu na školách a budování volně přístupných sportovišť, což ostatně ve svých oficiálních tiskových prohlášeních dlouhodobě zdůrazňuje i Potravinářská komora ČR. Spotřeba slazených nápojů u nás navíc podle dat z trhu dlouhodobě klesá a sami výrobci podíl cukru v recepturách postupně snižují.
Marketing versus lidský metabolismus
Lidé si navíc do svých nákupních košíků nenechají mluvit tak snadno, jak by si úředníci přáli. Ukazuje to i trend v restauracích rychlého občerstvení, které sice zařazují do nabídky saláty či rostlinné alternativy, ale ty pro tělo nemusí být automaticky výhrou. Nutriční specialistka Hana Málková ze společnosti STOB (Stop obezitě) varuje před takzvaným efektem zdravé svatozáře, kdy lidé automaticky považují vše s nálepkou ‚veggie‘ za dietní. Mnohé rostlinné burgery totiž obsahují kvůli chuti a technologickému zpracování více tuku a soli než klasické hovězí maso. Je to fascinující paradox – člověk si dopřeje alternativní produkt pro dobrý pocit, ale metabolismus nelze ošálit marketingem.
Daň jako trest za chudší košík
Cukrová daň s sebou nese i sociální rozměr, který není zrovna příjemný. Dopadá totiž plošně, ale finanční situace domácností plošná není. Vysoce příjmové skupiny si dražší limonádu bez problémů dovolí, nebo přejdou k luxusnějším bioproduktům. Pro rodiny s nižšími příjmy však bude každé zvýšení ceny znamenat pouze to, že za běžný nákup zaplatí zase o něco více.
Obezita není způsobena jednou PET lahví, je to komplexní odraz životního stylu, stresu, kvality spánku i socioekonomického zázemí. Udělat z limonád jediného viníka je sice politicky pohodlné, ale skutečné řešení leží úplně jinde. Chce-li stát skutečně zdravější populaci, musí začít u reformy školního stravování, podpory přirozeného pohybu a budování kultury, kde čistá voda hraje prim. Zvýšit daň totiž dokáže každý úředník, ale inspirovat společnost ke skutečné změně životního stylu vyžaduje mnohem větší úsilí.
