Dítěti jsem v obchodě otevřela sušenky. Osočili mne z krádeže, a to i přestože jsem je chtěla zaplatit

Otevřela jsem dítěti během nákupu sušenky s tím, že je zaplatím u pokladny. Z mého pohledu šlo o praktické řešení: dítě se nají, nákup dokončíme a obchod dostane zaplaceno za celý výrobek. Jenže úmysl zaplatit a oprávnění otevřít cizí zboží nejsou totéž.

Kdo někdy vyrazil s malým dítětem na větší nákup, nejspíš podobnou situaci zná. Dítě po chvíli začne chtít něco k snědku. Rohlík, přesnídávku, sušenky. Rodič vysvětluje, že se nejdřív musí zaplatit, ale nákup ještě nekončí a před pokladnami se tvoří fronta. Nakonec balíček otevře.

Patří takové počínání mezi běžně tolerované nákupní zvyky, nebo už člověk překračuje hranici?

V Albertu měli pochopení, v Penny upozorňovali na placení předem

Přístup obchodů není jednotný. Zatímco některé podobné situace chápou, jiné dávají najevo, že potraviny by se měly konzumovat až po zaplacení.

V anketě serveru iDNES.cz popsal mluvčí Albertu Jiří Mareček, že zaměstnanci jsou na rodiče, kteří dětem během nákupu podají pití nebo tyčinku a následně vše zaplatí, zvyklí. Podle tehdejšího vyjádření mluvčí Globusu Anety Turnovské lidé u pokladen běžně hlásili také snědené pečivo.

Penny ovšem ústy svého mluvčího Tomáše Kubíka upozornilo, že pokud dítě sní například rohlík před zaplacením, může personál rodiče požádat, aby příště nejdřív zaplatil.

„Vždycky to u pokladny nahlásím.“ Jenže souhlas obchodu je jiná věc

Svoji zkušenost popsala také devětadvacetiletá Petra v článku na portále Kupi.cz. Přiznala, že když má unavené nebo nevrlé dítě, někdy mu dá během nákupu rohlík či sladkost. Nechce z toho ale dělat pravidlo a snědené zboží při placení vždy nahlásí. Právě úmysl zaplatit je důležitý, není však automatickým povolením k ochutnávání nebo konzumaci čehokoliv v prodejně. Potraviny si zákazník nemůže brát k okamžité spotřebě bez ohledu na přání obchodníka.

Přímou odpověď na otázku vlastnictví obsahuje § 2160 odst. 2 občanského zákoníku. Při samoobslužném prodeji nabývá kupující vlastnické právo zaplacením kupní ceny. Zboží v nákupním vozíku tedy zákazníkovi ještě nepatří. Zákon zároveň stanoví, že škoda vzniklá na věci před zaplacením se nahrazuje podle obecných ustanovení.

Obchodník jako vlastník může požadovat, aby zákazníci jeho zboží před zaplacením nekonzumovali. Opírá se přitom také o § 1012 občanského zákoníku, podle něhož vlastník v mezích právního řádu rozhoduje o nakládání se svým majetkem. Zákazník tedy nemá nárok vynucovat si otevření výrobku s odůvodněním, že mu to jinde dovolují.

Ne každá snědená sušenka je krádež

Advokát Viktor Kubuš v rozhovoru pro iDNES.cz upozornil, že člověk při takové konzumaci nakládá se zbožím, které mu ještě nepatří. V krajním případě může jednání naplnit znaky krádeže.

To ovšem neznamená, že každá snědená sušenka automaticky představuje trestný čin. Podle § 205 trestního zákoníku záleží na naplnění zákonných znaků; krádež navíc vyžaduje úmyslné zavinění. Jednou z podmínek trestnosti může být škoda nejméně 10 000 korun, zákon ale stanoví také další okolnosti, za nichž může být trestná krádež věci nižší hodnoty.

U méně závažného jednání může připadat v úvahu přestupek proti majetku podle § 8 zákona o některých přestupcích. Také zde je u fyzické osoby vyžadováno úmyslné jednání. Pouhé otevření obalu proto bez posouzení dalších okolností nestačí k závěru, že zákazník spáchal majetkový delikt.

Zákazníka, který má prázdný obal připravený u pokladny, na spotřebované zboží sám upozorní a zaplatí ho, nelze bez dalšího stavět na roveň někomu, kdo zboží úmyslně odcizí. Pro posouzení jsou významné všechny okolnosti včetně souhlasu či tolerance obchodu. Ani dodatečné zaplacení ovšem samo o sobě neznamená, že případné již dokonané protiprávní jednání přestalo existovat.

Pravidla prodejny nejsou rozhodnutím o vině

Obchod má právo chránit svůj majetek, upozornit zákazníka na nepovolenou konzumaci a při podezření na protiprávní jednání přivolat policii. Jeho zaměstnanci však nerozhodují o trestní ani přestupkové vině. Tu posuzují příslušné orgány podle zákona, nikoli podle toho, jak přísně má prodejna nastavená interní pravidla.

Stejně tak požadavek na zaplacení spotřebovaného zboží či náhradu vzniklé škody není totéž jako pokuta za přestupek. Personál prodejny nemůže zákazníkovi z titulu svého pracovního postavení takovou pokutu uložit. Zákazník tedy nemá automatické právo jíst nezaplacené zboží a obchod nemůže každé porušení svého požadavku automaticky prohlásit za prokázanou krádež.

Jeden rohlík, balíček sušenek. A co když obal vyhodíte?

Z praktického hlediska představují nejmenší problém výrobky s čárovým kódem, který zůstane čitelný. Pokladní může načíst prázdný obal a položku zaúčtovat. To ale nic nemění na tom, že obchod nemusí konzumaci před zaplacením povolovat.

Složitější je situace u pečiva, ovoce nebo dalších potravin prodávaných podle hmotnosti. Když dítě část sní, nemusí být jednoduché určit původní množství. Pokud například rodič nechá dítě ujídat hrozny, nelze potom zvážit pouze zbytek a považovat tím nákup za vyřízený. Na spotřebovanou část je potřeba upozornit personál a domluvit se na vyúčtování. U pečiva prodávaného po kusech je nutné nahlásit správný druh a počet.

Vyhozený obal může zkomplikovat identifikaci výrobku a jeho ceny. Pokud už rodič potravinu otevře, měl by proto obal uschovat a spotřebované zboží při placení sám oznámit.