Chcete při večeři sníst méně? Dobře si vyberte, vedle koho si sednete. Výzkumy ukazují, že velikost porce přebíráme od ostatních

Během večeře se může dít ještě něco zajímavějšího. Napijete se krátce poté, co sáhne po sklence člověk vedle vás, zpomalíte, když zpomalí ostatní, nebo pokračujete v jídle ještě chvíli poté, co byste sami možná už příbor odložili.

Není nutné v tom hledat nedostatek vůle. Psychologie stravování zná velmi dobře jev označovaný jako social modeling of eating, tedy sociální modelování příjmu potravy. Vedle něj existuje také takzvaná social facilitation of eating, tedy sociální facilitace jídla, při níž lidé za určitých okolností snědí ve společnosti více než o samotě.

A nejde o efekt založený na několika kuriózních experimentech. Rozsáhlý odborný přehled publikovaný v časopise Appetite analyzoval 69 experimentů s více než 5 800 účastníky. Statisticky významný efekt sociálního modelování se objevil v 64 z nich. Autoři dospěli k závěru, že lidé skutečně používají stravovací chování ostatních jako vodítko pro to, co a především kolik sami snědí.

Nejde jen o zrcadlové neurony

O zrcadlových neuronech se začalo výrazněji mluvit v 90. letech díky pokusům týmu italského neurofyziologa Giacoma Rizzolattiho. Vědci tehdy při výzkumu makaků zjistili, že některé nervové buňky reagují nejen při samotném provedení pohybu, ale také při jeho pozorování. U lidí se později podařilo popsat obdobně fungující mozkové okruhy, jejichž význam shrnuli Rizzolatti a Laila Craighero v časopise Annual Review of Neuroscience.

Souvislost s jídlem začali vědci zkoumat až mnohem později. V experimentu publikovaném v Behavioural Brain Research například ženy sledovaly, kolik chipsů jí jiná osoba, a poté dostaly možnost jíst samy. EEG během experimentu zaznamenávalo aktivitu mozku. Výsledky naznačily, že míra, s jakou účastnice přebíraly množství jídla od pozorované osoby, souvisela také s aktivitou spojovanou se zrcadlovým systémem. Nešlo tedy o důkaz, že právě tyto neurony rozhodují o tom, kolik u stolu sníme, ale o jednu z možných stop vysvětlujících, proč se při jídle někdy tak snadno přizpůsobujeme člověku naproti nám.

Do hry totiž vstupuje i obyčejná nápodoba, snaha zapadnout a hlavně naše představa o tom, co je v dané situaci normální. Když ostatní jedí hodně, velká porce najednou nepůsobí tak velká. Když naopak všichni kolem jen zobou, člověk často začne brzdit také.

Právě tento princip dobře vystihuje rozsáhlý přehled experimentů se sociálním modelováním. Ukázal mimo jiné, že vliv druhých může být silnější tehdy, když se s nimi chceme sblížit nebo je vnímáme jako sobě podobné.

Kolik jí ostatní? Mozek si z toho vytváří normu

U stolu totiž nepozorujeme jen samotné pohyby. Sledujeme také množství.

Jestliže člověk vedle nás bez rozpaků sní velkou porci, dostáváme informaci, že podobná spotřeba je v daném prostředí zřejmě přijatelná. Když naopak ostatní jedí velmi málo, může se naše vlastní spotřeba snížit.

Psychologové C. Peter Herman, Deborah Roth a Janet Polivy popsali tento mechanismus pomocí sociálních norem příjmu potravy. Jejich odborný přehled publikovaný v Psychological Bulletin ukazuje, že přítomnost druhých může příjem potravy nejen zvýšit, ale za některých okolností také snížit. Záleží mimo jiné na tom, kolik jedí ostatní a zda se člověk snaží před svým okolím určitým způsobem prezentovat.

Také profesorka psychologie Suzanne Higgs z University of Birmingham upozorňuje, že sociální normy ovlivňují nejen množství snědeného jídla, ale také jeho výběr. Pokud člověk tápe, jaké chování je v daném prostředí obvyklé, ostatní mu často nevědomky poskytnou odpověď.

S přáteli opravdu můžeme sníst více

Trochu jiný fenomén představuje sociální facilitace jídla. Tady se už neporovnává především to, zda kopírujeme porci konkrétního člověka, ale kolik sníme ve společnosti v porovnání s jídlem o samotě.

Klasické výzkumy psychologa Johna de Castra založené na záznamech skutečných jídel ukázaly překvapivě velké rozdíly. Ve studii více než 3 800 jídel u 153 dospělých rostlo množství konzumovaného jídla spolu s počtem lidí přítomných u stolu. Jídla ve větších skupinách byla v této práci podstatně vydatnější než ta konzumovaná o samotě.

V další de Castrově souhrnné práci o sociálních a kulturních determinantách velikosti jídla se uvádí, že jídla konzumovaná už s jedním dalším člověkem byla v jeho datech v průměru přibližně o 44 procent větší než jídla konzumovaná o samotě.

Výzkumníci z University of Birmingham navíc shrnují, že existují poměrně silné důkazy, podle nichž lidé při jídle s přáteli a rodinou jedí více než při jídle o samotě. Přesný mechanismus ale stále není definitivně vyřešen.

Jedním z možných vysvětlení může být docela prozaická věc: společná jídla bývají delší. Povídáme si, objednáme další chod, zůstáváme u stolu a máme zkrátka více příležitostí pokračovat v konzumaci.

Když se věnujeme všemu možnému, jen ne tomu, co jíme

Do hry vstupuje také pozornost. A právě tady je vhodné zbavit se rozšířené poučky, podle níž „mozku trvá dvacet minut, než zjistí, že je žaludek plný“. Regulace hladu a sytosti je mnohem složitější a nefunguje jako kuchyňská minutka.

Mnohem lépe doložený je vliv pozornosti a paměti na jídlo.

Metaanalýza publikovaná v The American Journal of Clinical Nutrition ukázala, že rozptýlení během jídla může ovlivnit nejen samotnou konzumaci, ale zejména množství potravy snědené později. Naopak lepší zapamatování předchozího jídla bylo spojeno s nižším následným příjmem.

Ještě přesnější pohled přinesla systematická review a metaanalýza publikovaná v roce 2026, která zahrnula 50 studií. Celkový vliv rozptýlení na množství energie přijaté během právě probíhajícího jídla nebyl statisticky jednoznačný. Rozptýlení však bylo spojeno s významně vyšším příjmem při následující příležitosti k jídlu.

To je podstatně zajímavější než jednoduchá historka o dvaceti minutách. Mozek totiž při regulaci dalšího příjmu potravy zřejmě využívá i vzpomínku na to, co jsme předtím snědli. Pokud jídlu nevěnujeme příliš mnoho pozornosti, tato paměťová stopa může být slabší.

Lze sociální vliv obrátit ve svůj prospěch

Sociální modelování přitom není nutné vykreslovat jako gastronomickou past, ze které se lze zachránit jedině obědem v naprosté samotě.

Stejný mechanismus může fungovat opačně.

Výzkumy ukazují, že lidé se mohou přizpůsobovat i nižšímu příjmu a že sociální normy mohou ovlivňovat rovněž výběr potravin. Přehled výzkumu sociálních norem proto upozorňuje také na jejich možné využití při intervencích zaměřených na zdravější stravovací chování.

Praktickým prvním krokem může být už obyčejná otázka položená ještě před objednávkou: Mám na to opravdu chuť, nebo mě právě inspiroval člověk vedle mě?

Stejně tak může pomoci všimnout si tempa, kterým jíme. Ne proto, že bychom se měli křečovitě synchronizovat s nejpomalejším člověkem u stolu, ale proto, že samotné uvědomění si automatického přizpůsobování může vrátit část pozornosti zpět k vlastnímu hladu, chuti a pocitu sytosti.

Jídlo totiž není jen součet bílkovin, tuků, sacharidů a kalorií. Je také sociálním chováním. A člověk u vedlejšího talíře může mít na naši večeři větší vliv, než bychom byli ochotni připustit.

Možná tedy nejsme u společného stolu tak nezávislí, jak si myslíme. Jen se místo zrcadla nedíváme na stěnu před sebou. Sedí přímo naproti nám.