Sdílet
Na dovolenou někdy odjíždíme s velkým očekáváním: během několika dnů dohnat spánkový deficit, zbavit se stresu nahromaděného za půl roku, přestat myslet na pracovní povinnosti a vrátit se domů s nekončící zásobou energie na další měsíce. Jenže lidská psychika takto jednoduché tlačítko pro okamžitý restart zkrátka nemá.
Dlouhodobé pracovní přetížení se totiž nevytváří během jednoho náročného týdne a zpravidla ani během jednoho týdne nezmizí. To ovšem neznamená, že dovolená nefunguje. Naopak, rozsáhlá meta-analýza 32 studií publikovaná v roce 2025 v Journal of Applied Psychology ukázala, že dovolená může mít na psychickou pohodu zaměstnanců výrazný pozitivní vliv a její účinek navíc nemusí mizet tak rychle, jak naznačovaly starší práce. Významnou roli přitom hrálo právě psychické odpoutání od práce a také fyzická aktivita. Dovolená tedy může přerušit každodenní tlak a poskytnout prostor k zotavení. Jestliže se však člověk vrátí přesně do prostředí, které jej dlouhodobě vyčerpávalo, neodstraní samotná dovolená příčinu problému.
Dovolená je regenerace, ne opravna člověka
„Dovolenou vnímám spíše jako příležitost k regeneraci než jako opravu následků dlouhodobého přetížení. Pokud je člověk chronicky vyčerpaný, je důležité podívat se také na to, co jeho vyčerpání způsobuje a co bude potřeba změnit po návratu,“ vysvětluje klinická psycholožka a KBT terapeutka PhDr. Ivana Líbalová, Ph.D., která má více než desetiletou praxi a spolupracuje mimo jiné s platformou Mindwell.
Právě návrat z dovolené přitom může o našem běžném fungování prozradit poměrně hodně. Během volna často odpadnou nekončící porady, striktní termíny, desítky drobných rozhodnutí, stresující cesta do práce a hlavně pocit, že člověk musí být neustále k dispozici. Spí déle, více se hýbe, tráví čas venku, dopřává si kvalitní gastronomii a jeho den neurčují pracovní notifikace.
Pokud v takovém prostředí obtíže ustoupí, ale po návratu se během několika dnů či týdnů znovu objeví, není příliš užitečné řešit pouze otázku, kdy bude další dovolená.
„Pokud potřebujeme dvakrát ročně několik týdnů na to, abychom se vůbec dostali do stavu, kdy se cítíme dobře, může to být signál, že je každodenní zátěž nastavená příliš vysoko,“ upozorňuje Líbalová.
Někteří lidé neumějí vypnout ani tehdy, když mohou
Samostatným problémem je, že volno ještě automaticky neznamená odpočinek. Člověk může sedět na pláži s chlazeným drinkem a současně v hlavě dokončovat pracovní projekt. Stejně tak si může zaplnit každý den dovolené od rána do večera tak důkladně, že se z rekreace stane pouze jiný druh výkonového plánu.
Podle Líbalové za tím někdy stojí hlubší nastavení, při němž člověk spojuje vlastní hodnotu s výkonem, spolehlivostí nebo schopností zvládnout co nejvíce povinností.
„Člověk může mít dojem, že odpočívat má právo až tehdy, když všechno splnil. Jenže u takového nastavení není seznam povinností nikdy skutečně hotový. Odpočinek pak není vnímán jako běžná součást fungování, ale jako odměna za výkon,“ popisuje psycholožka.
Takový člověk sice odjede na dovolenou, jeho vnitřní pravidla však cestují s ním. Když právě nepracuje, alespoň organizuje náročné výlety, sportuje, odpovídá na zprávy nebo přemýšlí, zda volný čas využívá dostatečně efektivně.
Právě schopnost psychicky se od práce odpoutat má přitom podle výzkumů význam pro zotavení. Meta-analýza zahrnující více než 38 tisíc zaměstnanců spojila lepší psychické odpoutání od práce mimo pracovní dobu s menším vyčerpáním, lepším spánkem, vyšší životní spokojeností a lepším subjektivním pocitem zotavení.
„Pro skutečnou regeneraci proto není rozhodující pouze počet volných dní, ale i to, zda si člověk opravdu dovolí zpomalit bez pocitu viny,“ dodává Líbalová.
Sedm dní není magické číslo
Ani na otázku, jak dlouhá dovolená je pro psychiku ideální, neexistuje jednoduchá odpověď. Záleží na tom, v jakém stavu na ni člověk odjíždí, jak dlouho byl vystaven zátěži, jak spí a zda má v běžném životě nějaký prostor k průběžnému odpočinku.
První dny volna mohou navíc padnout pouze na takzvané přistání. Člověk dospává, stále kontroluje telefon, v hlavě přehrává věci z práce a určitou dobu mu trvá, než přestane očekávat další úkol.
Týden volna proto může jednomu člověku stačit velmi dobře, zatímco jiný se teprve ke konci dovolené dostává do stavu, kdy napětí skutečně klesá. Ostatně ani věda neurčuje jednu ideální délku pro každého. Zmiňovaná novější meta-analýza zjistila, že délka dovolené skutečně patří mezi faktory ovlivňující její účinek, současně ale výsledky závisely i na dalších okolnostech.
Podstatnější než hledání univerzálního počtu dnů je podle psycholožky to, zda regenerace vůbec existuje i během zbytku roku.
„Pokud člověku na dovolené prospívalo více spánku, pohyb, pobyt venku nebo omezení času online, může si vybrat alespoň jednu konkrétní věc a zachovat ji i v běžném životě. Regenerace by neměla být vyhrazena pouze několika týdnům v roce,“ říká Líbalová.
Návrat v neděli o půlnoci není ideální
Část efektu dovolené můžeme podle psycholožky ztratit už během prvních hodin po návratu. Typický scénář bývá přímočarý: pozdní příjezd domů, několik hodin spánku a ráno pracovní e-mail s desítkami či stovkami nepřečtených zpráv.
Pokud to okolnosti dovolují, doporučuje Líbalová ponechat mezi návratem z cesty a pracovním provozem určitý prostor. Nemusí jít o další týden volna. Pomoci může jediný den na vyspání, vybalení a pozvolný návrat k běžnému rytmu. Stejný princip doporučují také autoři zmíněné meta-analýzy: podle shrnutí University of Georgia může den či dva určené k opětovnému přivyknutí běžnému režimu usnadnit přechod z dovolené zpět do práce.
Stejně důležité je nesnažit se první pracovní den odstranit veškerý dluh, který vznikl během nepřítomnosti.
„První pracovní dny není dobré zaplnit vším, co se během dovolené nahromadilo. Pokud člověk začne první den dohánět úplně všechno, může se velmi rychle vrátit do stejného režimu, ze kterého právě odjel,“ upozorňuje odbornice.
Únava ještě není vyhoření
Právě tady je nutné rozlišovat mezi obyčejnou únavou, dlouhodobým stresem a syndromem vyhoření. Nechuť otevřít první pondělní e-mail po dovolené sama o sobě žádnou diagnózu nepředstavuje.
Světová zdravotnická organizace popisuje vyhoření v Mezinárodní klasifikaci nemocí ICD-11 jako syndrom vznikající v důsledku chronického pracovního stresu, který se nepodařilo úspěšně zvládnout. Charakterizují ho tři oblasti: vyčerpání, rostoucí psychický odstup od práce či negativismus a cynismus vůči ní a snížený pocit profesní účinnosti. WHO současně výslovně uvádí, že vyhoření není klasifikováno jako samostatné onemocnění a vztahuje se specificky k pracovnímu kontextu.
To je důležitý rozdíl. Člověk může být několik dní velmi unavený, a přesto vyhořený není. A naopak dlouhodobé potíže není dobré bagatelizovat pouze proto, že je lze ještě nějakou dobu přetlačit.
„Nedoporučila bych dělat si z několika příznaků jednoduchý domácí test na vyhoření. Podobně totiž mohou vypadat i jiné psychické potíže. Pokud problémy přetrvávají, výrazně zasahují do fungování nebo se zhoršují, je vhodné řešit je s odborníkem,“ zdůrazňuje Líbalová.
Proč nestačí jen naučit se relaxovat
Pokud se dlouhodobé přetížení opakuje, nestačí podle Líbalové řešit pouze jeho poslední článek, tedy okamžik, kdy už je člověk vyčerpaný. Jedním z přístupů, které umožňují pracovat i s tím, co přetížení předchází, je kognitivně-behaviorální terapie.
Ta pracuje s propojením myšlenek, emocí a chování a pomáhá zachytit nefunkční vzorce, které problémy udržují. Americká psychologická asociace popisuje KBT jako přístup zaměřený mimo jiné na rozpoznávání vztahu mezi myšlenkami, emocemi a chováním a na změnu vzorců, které člověku komplikují fungování.
V případě pracovního přetížení může jít například o myšlenky typu „nesmím polevit“, „musím to zvládnout sám“ nebo „odpočívat budu, až budu mít všechno hotové“. Právě tato zdánlivě nevinná pravidla mohou člověka dlouhodobě udržovat v režimu, v němž je odpočinek neustále odsouván na druhou kolej.
Výzkum navíc naznačuje, že podobně zaměřené intervence mohou mít při pracovním stresu praktický význam. Systematický přehled studií zaměřených na pracovní stres zahrnoval mimo jiné kognitivně-behaviorální přístupy a popsal u zkoumaných intervencí snížení stresu, úzkosti, deprese či příznaků vyhoření, přestože autoři zároveň upozorňovali na rozdíly v kvalitě jednotlivých studií.
Pointa ale není v tom, že každý unavený zaměstnanec potřebuje odbornou terapii. Podstatnější je nepovažovat každoroční dovolenou za povinnou servisní prohlídku, při níž má člověk narychlo opravit následky režimu, který jej po zbytek roku systematicky vyčerpává.
Pokud několik dní volna přinese výraznou úlevu a návrat do běžného života ji během krátké doby znovu smaže, stojí za pozornost právě to, co se děje mezi jednotlivými dovolenými. Jak totiž připomíná Ivana Líbalová: „Odpočinek není opakem produktivity ani odměnou za ni. Je jednou z podmínek toho, abychom dlouhodobě mohli fungovat dobře.“
