Jak jsem poprvé v životě vyrazila na samosběr jahod: Z pole nás hnali tryskem, na jahody pro vyvolené zapomeňt

Se synem jsme vyrazili na samosběr jahod. Venku bylo 36 stupňů ve stínu, takže se zdálo jako dobrý nápad vyrazit hodně brzy a doufat, že v takovém vedru nebude mít stejný plán polovina populace. Bohužel měla, i když jindy to prý bývá ještě horší.

Syn byl natěšený a já připravená na to, že košíky rychle naplníme a odjedeme se osvěžit. Jenže ono to nebylo tak jednoduché. A ještě jsme měli problém. Není totiž pole jako pole a o řádky se někdy bojuje.

Nejen na velikosti záleží

Místo na zaparkování jsme brzy ráno našli poměrně snadno, fronty nebyly. Pokud přijdete bez košíku, můžete si ho zakoupit, většina lidí si ale přinesla vlastní nádoby. Plastové bedny, koše, přepravky, někdo dokonce i hrnce. Někdo přišel s kočárkem, někdo táhl plážový vozík. Naivně jsem si myslela, že jahody budou tak velké, že za hodinu odejdeme spokojeni.

Jenže ouha. I na samosběrech probíhá jisté kastování, o kterém nám nikdo neřekl. Řádky byly obležené lidmi, mezi sběrači bylo slyšet několik jazyků a pracovníci v areálu ostřížím zrakem hlídali i pole, kam se zjevně chodit nemělo. Co mám na mysli?

Nabízela by se představa, že si vezmete jeden řádek a postupně pokračujete, dokud jej neotrháte. Ale ke konci samosběrové sezony je kvalita jahod všelijaká. Ty nejlepší a největší vysbírali ti, kdo přijeli hned na osmou. V devět hodin ráno už byly přebrané nejen jahody, ale i řádky. Navíc část lidí měla tendenci dávat ostatním najevo, že právě tenhle řádek je jejich. To ale moc nešlo, protože každý řádek už obhospodařoval nějaký dělný člověk.

Zakázané ovoce chutná nejvíc

Bohužel můj syn je zvídavý, takže si všiml, že na jednom poli, kde bylo lidí znatelně méně, rostou obří, tmavé a krásné jahody. Ne ty malé, velikostí spíš lesní, často rozšlapané, nahnilé a sluncem unavené.

Přestože jsem mu říkala, že se tam asi nesmí, obratně podlezl pásku. Nápis ani zákaz nikde žádný nebyl. Tak jsem ho s obavami následovala, ale neušli jsme ani dva metry a neutrhli ani dvacet těch nádherných velkých jahod, které se konečně shodovaly s tím, co jsem si pod pojmem samosběr představila, a nastal problém.

Najednou se k nám hrnuly jako o překot dvě osoby v oranžových vestách. Česky nemluvily plynule, snažily se, ale okamžitě na nás začaly volat, že musíme ihned ven, protože tohle jsou jahody pro obchod a za úplně jinou cenu i za jiných podmínek. Opatrně jsem se zeptala, proč tam tedy není nápis, ale už mi lámanou češtinou vysvětlovaly, že je to přece jasné a že nám to měl někdo u vchodu říci. Neřekl. Vlastně nám nikdo neřekl nic, na všechno bylo potřeba se zeptat.

Paní mi z košíku vybrala všechny utržené obří jahody, kterých nebylo víc než dvacet, s tím, že mám být ráda, že mi nesebere všechno. Do vysílačky informovala, že „ta ženská má plný košík nějakých speciálních jahod“, a mladík mi ještě „přidal“ s tím, že jestli chci zůstat tam, na tom zvláštním poli pro vyvolené, naúčtuje mi za košík plnou cenu jako na prodejně, tedy 750 korun. Fakt, že bych si je sama nasbírala, zřejmě nehrál roli. Ale nevadí.

Obsypané nebyly jahodníky, ale já

Vrátili jsme se paběrkovat mezi jahody o velikosti lesních a já si jen lámala hlavu, proč jsem se nepráskla přes kapsu a jen tak natruc neřekla, že si je klidně za těch 750 korun koupím. Unesla bych to.

Moje překvapení ze samosběru, kde jsme se koupali ve vlastním potu, ještě vzrostlo u placení. Za šest kilo jahod jsem zaplatila 600 korun, což bylo sice pořád méně než avizovaných 750 korun za prémiový košík, jenže úsilí i kvalita jahod tomu úplně neodpovídaly.

Navíc jsem alergik, takže při vybírání těch nejhezčích jahod většinou z kraje nebo uprostřed řádku se mi ruce v tom neskutečném vedru začaly pomalu pokrývat rudou vyrážkou. Alergická kontaktní dermatitida ostatně vzniká právě v místě, kde se kůže dostane do kontaktu s látkou, která reakci vyvolá. Nakonec jsem tedy odcházela se dvěma košíky miniaturních jahod, asi dvaceti velkými, protože synovi je z milosti nezabavili, vyrážkou na rukou a stovkou pupenců na nohách, které mám ještě po třech dnech.

U východu jsme zaplatili 600 korun a odcházeli. Nejkrásnějším zlatým hřebem dne byla návštěva místní cukrárny a restaurace, kde dominovaly laskominy nejen z jahod, zmrzlina a mnoho dalších dobrot. A také lákavý krámek, kde jste si mohli nakoupit ony prémiové jahody z prominentního pole pro vybrané. Cena byla přesně taková, jakou mi předtím sdělil mladík z jahodové ochranky.

Rada na závěr

Takže pokud vás napadne vydat se ještě na samosběr, na všechno se zeptejte hned, jak vejdete do areálu. Zjistěte si, kde přesně můžete trhat, kam už nechodit, jestli jsou některé části pole vyhrazené pro prodej a zda vám někdo u vstupu označí vhodné řádky. Ne každý má totiž stejné podmínky a ne všechno je na první pohled jasné.

Vyplatí se také vyrazit co nejdřív, vzít si vlastní nádoby, pokrývku hlavy, vodu, opalovací krém a v horku nepřeceňovat síly. Ministerstvo zdravotnictví při vysokých teplotách připomíná hlavně pitný režim, u dětí tím spíš. Pokud jste alergici, přibalte si raději i něco na svědivou vyrážku nebo podráždění kůže.

Samosběr tedy není jen tak. Není to jednoduchá víkendová zábava, při které člověk romanticky naplní košík a odjede domů s pocitem, že přelstil obchodní řetězce. Anebo jsme jen zhýčkaní Pražáci, kteří si mysleli, že si nasbírají pěkné velké jahody, za což by těch 600 korun rozhodně stálo.