Sdílet
Černé plastové příbory a misky vypadají elegantně a jsou velmi populární v donáškových službách. Studie publikovaná v časopise Science of The Total Environment (University of Plymouth) ovšem upozornila na to, že do černých plastů se občas může přimíchat recyklovaný elektroodpad, který obsahuje stopové prvky zpomalovačů hoření nebo těžkých kovů.
Tento jev souvisí s technologickým postupem recyklace. Aby zpracovatelé plastového odpadu dosáhli sytě černého odstínu, sahají někdy po drcených směsích ze starých počítačových skříní, klávesnic či televizorů. Problém je v tom, že tato elektronika v sobě nese chemii, která má zabránit vzniku požáru – zejména bromované zpomalovače hoření (BFR). Tyto látky vědci klasifikují jako silné endokrinní disruptory, což znamená, že mohou negativně ovlivňovat hormonální systém člověka a narušovat správné fungování organismu. Kromě toho výzkumníci v těchto plastech objevili stopová množství olova, kadmia a antimonu, což jsou těžké kovy s prokázanou toxicitou.
Není třeba panikařit, pokud vám v takové krabičce dorazí večeře, ale pro dlouhodobé domácí používání nebo častý ohřev je bezpečnější sáhnout po průhledných či světlých plastových obalech. Tyto materiály mají transparentnější historii recyklace a riziko nežádoucích příměsí je u nich minimální. Čiré plasty totiž nelze ošidit příměsí staré tmavé elektroniky, takže u nich má spotřebitel mnohem vyšší jistotu, že kupuje čistý materiál určený výhradně pro gastronomické účely. Stejně tak se doporučuje jídlo z donáškových boxů před ohříváním v mikrovlnné troubě raději přendat na klasický porcelánový talíř, protože kombinace vysoké teploty a mastnoty uvolňování stabilizátorů z plastu výrazně urychluje.
Cukrová třtina a papír: Výborný sluha, který ale nemá rád mikrovlnku
Mísy z vylisované cukrové třtiny (bagasy) nebo vysokogramážní papírové talíře jsou skvělým vynálezem pro festivaly, pikniky nebo zahradní grilování. Jsou lehké, estetické a na rozdíl od starých plastů stabilní. Aby však tyto přírodní suroviny udržely omáčku nebo mastnotu, bývají často ošetřeny tenkou ochrannou vrstvou, v níž se podle studií (např. evropský výzkum koalice organizací včetně dánského institutu DTU Food) mohou nacházet látky ze skupiny PFAS, které pomáhají odpuzovat vodu a mastnotu.
O látkách zvaných PFAS se v poslední době mluví stále častěji. Lékaři a ekologové pro ně mají trefné označení – „věčné chemikálie“. Tento název nevznikl náhodou; vazba mezi uhlíkem a fluorem je natolik pevná, že se v přírodě prakticky nedokáže rozložit. Podobně se chová i v lidském těle. Jakmile do organismu proniknou, usazují se v tkáních a tělo se jich zbavuje jen velmi pomalu a obtížně. Podle řady lékařských studií navíc tyto látky oslabují imunitu, narušují činnost štítné žlázy a v extrémních případech prý mohou přispívat ke vzniku onkologických onemocnění. Proč se tedy vůbec používají? Důvod je jednoduchý. Pro výrobce jednorázového nádobí představují levný a spolehlivý způsob, jak papír nebo třtinu naimpregnovat, aby talíř nepropustil omáčku ani horkou mastnotu.
Z hlediska běžného použití to neznamená, že byste z takového talíře nemohli bleskově sníst oběd. Klíčové je však dodržovat doporučení výrobců a tyto obaly zbytečně nepřetěžovat. Riziko migrace látek se zvyšuje až při extrémních teplotách. Pokud v takovém nádobí nebudete jídlo dlouho skladovat v lednici nebo ho opakovaně ohřívat v mikrovlnné troubě na maximum, plní svou jednorázovou funkci bezpečně a spolehlivě. Krátkodobý kontakt se studeným či vlažným jídlem nepředstavuje pro dospělého člověka žádné měřitelné riziko.
Bambusové nádobí: Pozor na horkou kávu a čaj
Hitem posledních let se stalo znovu-použitelné nádobí z drceného bambusu. Evropská komise a síť Food Fraud (v rámci projektu BAMBOO-PROJECT) však podrobným testováním zjistily, že pokud je bambusový prach spojen melamin-formaldehydovou pryskyřicí, materiál při kontaktu s tekutinami nad 70 °C může degradovat a uvolňovat do nápoje chemické složky (formaldehyd a melamin) nad bezpečné limity.
Zde je důležité pochopit rozdíl mezi čistým přírodním bambusem a touto lisovanou směsí. Čisté bambusové dřevo, ze kterého se vyrábějí prkénka nebo salátové mísy, je naprosto bezpečné. Problém nastal u produktů, které se prodávaly jako ekologické kelímky na kávu. Výrobci vzali odpadní bambusové piliny, namleli je na prach a zpevnili je syntetickou pryskyřicí. Vznikl tak v podstatě hybridní plast. Laboratoře zjistily, že kombinace vysoké teploty nápoje a přirozené kyselosti kávy či čaje toto plastové pojivo narušuje. Do tekutiny pak migroval formaldehyd, což je prokazatelný lidský karcinogen, a melamin, který ve vyšších dávkách vážně poškozuje ledviny a močové cesty.
Tato informace vedla k rychlé nápravě trhu a v Evropské unii je dnes prodej plastového nádobí s příměsí bambusu regulován či zakázán. Pro spotřebitele z toho plyne jednoduché pravidlo: pro horkou kávu nebo čaj je vždy jistější volit klasický porcelán, sklo nebo certifikované čistostěnné nerezové a plastové termohrnky bez organických příměsí. Čistý bambus (např. masivní dřevěné misky nebo příbory) je samozřejmě zcela v pořádku.
Jak je to s tou kompostovatelností?
Mnoho moderních obalů na sobě nosí hrdé nápisy jako „bioplast“, „PLA“ nebo „kompostovatelné“. Jenže britská studie The Big Compost Experiment, kterou zaštítila University College London, ukázala reálná data, která s tímto optimismem trochu hazardují. Ukázalo se totiž, že většina těchto materiálů na obyčejném zahradním kompostu prostě nezmizí.
Vědci v rámci tohoto výzkumu dva roky sledovali stovky vzorků bioplastů, které lidé po celé Velké Británii hodili na své domácí komposty. Po čtyřiadvaceti měsících bylo celých 85 % těchto obalů stále v původním, téměř netknutém stavu. Populární materiál PLA (kyselina polymléčná) totiž ke svému rozpadu nutně vyžaduje stálou teplotu kolem 60 °C a velmi specifické mikrobiální prostředí. A takové podmínky vznikají výhradně v halách průmyslových kompostáren, nikoli na hromadě listí za domem.
Komfort a bezpečnost mohou fungovat společně
Znamená to, že bioplasty jsou špatné? Vůbec ne. Jsou skvělou alternativou k ropným plastům, jen je potřeba vědět, že jejich přínos spočívá v úspoře fosilních paliv při výrobě, nikoli v tom, že by pohozené v lese samy zmizely. Patří do správného tříděného odpadu, kde s nimi systém dokáže pracovat. Pokud skončí ve žlutém kontejneru nebo ve směsném odpadu, jejich cesta sice často vede do spalovny, ale i tak zanechávají nižší uhlíkovou stopu než klasické plasty vyrobené z ropy.
Jednorázové nádobí není nepřítel a v mnoha situacích – jako jsou masové akce, catering bez přístupu k tekoucí vodě nebo rychlý rodinný piknik – představuje nejhygieničtější a nejlogičtější řešení. Pomáhá předcházet šíření bakterií tam, kde není možné nádobí dokonale umýt v horké vodě, a chrání návštěvníky festivalů před střepy z rozbitého skla.
Přístup k těmto věcem by měl být hlavně praktický. Používejme je k účelu, pro který byly vyrobeny. Doma u stolu dává největší smysl klasický porcelán, který skvěle vypadá a vydrží věčnost. Na cestách a oslavách pak moderní jednorázové materiály odvedou skvělou práci, pokud je nebudeme vystavovat extrémnímu teplu a po použití je vyhodíme tam, kam patří. Komfort a bezpečnost mohou fungovat společně, když se držíme základních faktů a používáme materiály s rozumem.
