Sdílet
Laila Gohar pochází z egyptské Káhiry, ale už řadu let působí v New Yorku, kde vede vlastní studio a značku Gohar World. Profil umělkyně na Wikipedii shrnuje, že její práce se pohybuje na hraně mezi kuchařskou tvorbou, designem a výtvarným uměním, přičemž jídlo je v jejím pojetí materiálem i symbolem.
Pro všechny, kteří znají egyptskou kuchyni pouze jako turisté, může být její úspěch a věhlas překvapením. Egyptská kuchyně v běžných domácnostech je ale nápaditá, velmi chutná a zcela jiná než to, co ochutnáte při krátké dovolené. Není proto divu, že Laila Gohar dokázala vyjít právě z egyptské kuchyně, ale představit ji světu zcela jinak.
Způsob, jakým se Gohar dívá na jídlo, vystihuje její hojně citovaná věta: „Rád překvapuji lidi a vytvářím lehce surrealistické momenty.“ To řekla v rozhovoru pro New York Times, když vysvětlovala, proč při instalacích někdy používá obří vejce z cukru, chléb spletený do sochařských struktur nebo ovoce zavěšené ze stropu.
Podle ní má jídlo jedinečnou vlastnost. Je srozumitelné napříč kulturami, rychle probouzí vzpomínky a spojuje lidi i tam, kde jazyk nestačí. „Jídlo je médium, kterému rozumí každý – spojuje lidi,“ dodala a tato jednoduchá věta vysvětluje, proč je její práce tak intenzivní. Je totiž postavena na univerzálním lidském vnímání.
Stůl jako scéna, na níž má každá věc svou roli
Gohar není typickou šéfkuchařkou. Důraz neklade na technické zpracování surovin, ale na celkový dojem, tvar a prostor. Často pracuje se zeleninou, vejci, citrusy, pečivem nebo sýry, ovšem nikoli tak, aby vznikla konkrétní jídla, ale instalace. Nejvěhlasnější módní domy si u ní objednávají jedlé objekty pro přehlídky, luxusní galerie ji zvou ke tvorbě site-specific děl, tedy pokrmů, které jsou přímo dělaní na míru konkrétní akci.
Její přístup rozebral i magazín Vogue, jenž popisuje, že každou tabuli Laila Gohar chápe jako performativní prostor, který se rodí pro konkrétní příležitost. „Vždy přemýšlím o tom, jak jídlo zabírá prostor – je to socha, ale podléhá zkáze.“
Zajímavé je, že její instalace často pracují s časem. Jídlo mění svou strukturu, uvadá, voní, vysychá, zraje. Gohar přitom tento přirozený proces nevnímá jako problém, ale jako součást vyprávění.
Od umění ke značce: Gohar World a nový jazyk stolování
Spolu se svou sestrou založila Laila značku Gohar World, která vytváří objekty ke stolování, například rukavice na láhve, plátěné obaly, ubrusy s výšivkami či stojany na vejce, které vypadají jako drobné sochy. Jejich ceny jsou naprosto astronomické, ale sestry svou práci shrnují slovy: „Považujeme stůl za jeviště – každý předmět hraje svou roli.“ Jejich produkty se prodávají, protože dámám se podařilo ukázat, že ani doplňky ke stolování nejsou jen dekorací, ale pokračováním příběhu, který začíná u jídla.
Gohar tak vytváří ucelený jazyk stolování: Od samotné podoby jídla přes prostor až po objekty, které jej doprovázejí. Její stůl je scénou a host je divákem i aktérem zároveň.
Z článků a rozhovorů je patrné, že přístup Laily Gohar lze v určité míře přenést i do domácího prostředí. Nejde o to zbudovat uměleckou instalaci, ale o to přemýšlet nad stolem jako místem, které vypráví příběh.
Inspirací může být práce s tvarem, barvou and rytmem. Místo tradičního prostírání lze použít přírodní materiály, nečekané kombinace, výrazné textilie nebo ovoce a zeleninu jako vizuální prvek.
Gohar pracuje s „jednoduchými surovinami povýšenými na symboly“. Ukazuje, že atmosféru lze vytvářet i z materiálů, které máte doma, pokud s nimi zacházíme jako s objekty a ne jen jako se surovinami.
„Všechno, co dělám, začíná pocitem – jídlo je jen nástroj.“ Tato věta vystihuje způsob, jakým lze její práci přenést i do běžného života: slavnostní stůl se nestaví podle pravidel etikety, ale podle nálady, kterou chceme vytvořit. A to bychom si mohli, zejména teď, když se blíží nejkrásnější svátky v roce, vyzkoušet.
Jídlo dokáže být médiem, které spojuje umění, design i vzpomínky. Laila Gohar svým intuitivním a současně velmi promyšleným přístupem ukazuje, že jídlo nemusí být pouze součástí servírovací rutiny. Může být vyprávěním, které propojuje lidi, čas i prostor. Laila pracuje s jednoduchými surovinami, ale s velkým citem.
Milovník kuchyně a jídla se může inspirovat v tom přemýšlet o jídle a stolování jako o okamžiku, který není jen o chutích, ale i o estetice a jejímu vztahu k času. Tím se z každé společné večeře může stát událost, která má svou náladu, význam i osobní stopu.
