Sdílet
„Sedíš tady už půl hodiny. Tak jez.“
Vzpomínám si, že podobné věty u nás doma zaznívaly poměrně často. Ne proto, že by rodiče chtěli být přísní. Prostě vyrůstali v době, kdy se jídlem neplýtvalo, na talíři se nechávalo jen výjimečně a odmítnout oběd bylo téměř nemyslitelné.
Tehdy to nikomu nepřipadalo zvláštní. Dnes se ale na podobné situace díváme jinak. Ne proto, že by děti měly rozhodovat o všem, co se doma děje. Spíš proto, že lépe rozumíme tomu, jak se vytváří vztah k jídlu.
Talíř nebyl předmětem diskuse
Mnoho dnešních rodičů vyrůstalo v domácnostech, kde se o jídle příliš nevyjednávalo. Co bylo na stole, to se snědlo. A pokud dítě protestovalo, následovala dobře známá věta, že od stolu neodejde, dokud nebude mít talíř prázdný.
Pro tehdejší generaci to byla samozřejmost. Mnozí rodiče sami zažili období, kdy nebyl výběr potravin zdaleka tak široký jako dnes. Naučili se vážit si každého sousta a stejnou hodnotu chtěli předat svým dětem.
Jenže dobrý úmysl ještě nemusí znamenat dobrý výsledek.
Dítě se rodí se schopností poznat, kdy má dost
Malé děti většinou velmi dobře poznají, kdy mají hlad a kdy už mají žaludek plný. Právě tuto schopnost se odborníci snaží chránit.
Podle doporučení American Academy of Pediatrics je úkolem rodiče nabídnout dítěti pestrou stravu v pravidelném čase. Rozhodnutí, kolik toho sní, by ale mělo zůstat především na dítěti. Takový přístup pomáhá zachovat přirozené vnímání hladu i sytosti.
Pokud dítě jí pod nátlakem jen proto, aby mohlo vstát od stolu, přestává poslouchat vlastní tělo. Místo něj začne sledovat, co očekává dospělý.
Každé dítě jí jinak
Možná to znáte i z vlastní rodiny. Jeden sourozenec sní dvě porce, druhý sotva polovinu. Přesto oba prospívají úplně normálně. Chuť k jídlu se totiž mění nejen s věkem, ale i podle toho, kolik se dítě během dne hýbalo, jak dobře spalo nebo jestli na něj něco neleze.
To, že dnes nesní celý oběd, ještě neznamená, že je vybíravé nebo že mu něco chybí. Právě proto dnes pediatři doporučují sledovat spíš dlouhodobý jídelníček než jeden konkrétní oběd.
Největší boj se často odehrává mezi dospělými
Zajímavé je, že samotné děti bývají při jídle mnohem klidnější než jejich rodiče.
Napětí vzniká až ve chvíli, kdy dospělý začne mít pocit, že dítě snědlo málo.
„Ještě tři sousta.“
„Aspoň maso.“
„Tak si dej alespoň brambory.“
Za několik minut se z obyčejného oběda stává přetahovaná, ve které už nejde o jídlo, ale o to, kdo ustoupí jako první.
A právě tomu je podle odborníků lepší se vyhnout.
Britská NHS doporučuje zachovat u společného stolování co nejklidnější atmosféru. Děti podle ní nepotřebují přemlouvání ani vyjednávání. Mnohem víc jim prospívá pravidelný režim, společné stolování a možnost ochutnávat nové potraviny bez nátlaku.
Ochutnat ano, dojíst za každou cenu ne
To samozřejmě neznamená, že dítě může po dvou soustech vstát od stolu a o deset minut později si říct o sušenky.
Pravidla mají své místo.
Řada odborníků se ale shoduje na tom, že je rozumnější dítě povzbudit alespoň k ochutnání než trvat na prázdném talíři. Některé chutě si totiž děti osvojí až po několika pokusech. Brokolice, ryby nebo luštěniny nebývají láskou na první sousto.
Když je ale ochutnají opakovaně a bez stresu, šance, že jim zachutnají, výrazně roste.
Jídlo by nemělo být odměnou ani trestem
Stejně problematické jako nucení do jídla může být i používání jídla jako prostředku k výchově.
„Když to sníš, dostaneš zmrzlinu.“
„Nebude dezert.“
„Jestli nebudeš jíst, nikam nepůjdeme.“
Takové věty posouvají pozornost od samotného jídla k odměně nebo trestu.
Podle doporučení Státního zdravotního ústavu je mnohem vhodnější vytvářet příjemnou atmosféru u stolu a jít dětem příkladem vlastním stravováním než používat nátlak nebo podmiňování.
„Chutě se potřebujeme postupně naučit. Ve své podstatě ochutnat je relativně vysoký level, protože spousta dětí to jídlo netoleruje ani na vlastním talíři, nejsou na to ochotny sáhnout, přiblížit k obličeji a aspoň k tomu čichnout. Toto všechno jsou věci, na kterých bychom měli pracovat ještě předtím, než vůbec budeme po dítěti požadovat, aby to chutnalo.
Jenom zmíním, že ochutnání znamená, že to buď olíznu, nebo to dám do pusy a zase to vyndám. „Velmi často se setkávám s myšlenkou, že ochutnat znamená, že dítě má sousto sníst, a pak nemusí pokračovat. Tak jenom ochutnání, vyloženě bez tlaku to opravdu spolknout, je často velice daleko funkčnější,“ říká pro Český rozhlas Jitka Ludvíčková, zakladatelka Školy papání.
Vzpomínky zůstávají déle než chuť oběda
Možná už si nepamatujete, co jste jako děti měli k obědu minulou středu.
Možná si ale dodnes vybavíte, jaké to bylo sedět nad studenou polévkou a čekat, až vám někdo dovolí odejít od stolu.
Právě proto stojí za to přemýšlet nejen nad tím, co dětem servírujeme, ale také jaká atmosféra u společného jídla panuje.
Jídlo totiž není jen způsob, jak doplnit energii. Je to chvíle, kdy se rodina potkává, povídá si a vytváří vzpomínky.
A byla by škoda, kdyby jednou z těch nejsilnějších zůstala právě věta: „Dokud to nesníš, od stolu neodejdeš.“
