Sdílet
Pokud bychom se chtěli přenést do atmosféry prvorepublikového Prvního máje, naše kroky by nevyhnutelně musely vést do nejbližšího hostince nebo výletní restaurace. Hostince byly v té době něčím víc než jen místem pro konzumaci jídla; fungovaly jako komunitní centra, kde se stíraly sociální rozdíly. Jakmile utichly dopolední projevy, zaplnily se zahradní restaurace do posledního místa. Štamgasti i sváteční hosté seděli bok po boku u masivních dřevěných stolů pod rozkvetlými kaštany.
Gastronomický zážitek byl postaven na jednoduchosti, ale o to vyšší nároky byly kladeny na kvalitu surovin. Tehdejší řezníci si zakládali na své pověsti a uzeniny, které se v prvomájový den podávaly, musely splňovat nejpřísnější měřítka. Nejoblíbenější pochoutkou byl bezpochyby buřt, nebo lépe řečeno špekáček. Dva takové špekáčky s pořádným krajícem čerstvého kváskového chleba stály přibližně dvacet haléřů, což byla částka dostupná i pro rodiny s nižšími příjmy. Právě tato cenová dostupnost a kvalita dělaly z Prvního máje skutečně lidový svátek.
Rituály u stolu a pivo jako národní nápoj
Pivo hrálo v prvorepublikových oslavách roli tmelu. V květnu, kdy se dny začínaly prodlužovat a teploty stoupat, byla návštěva výčepu nutností. Pivo se čepovalo z dřevěných sudů a jeho teplota i říz byly vizitkou každého hostinského. Oslavy Prvního máje byly pro majitele restaurací jedním z nejvýnosnějších dní v roce. Kroniky z měst jako Mnichovo Hradiště nebo Písek barvitě popisují, jak se lidé po úředních povinnostech „odebírali k hojnému požívání moku pěnivého“.
Kdo si chtěl dopřát něco víc než jen rychlé sousto u piva, mohl si objednat teplou večeři. Ta v průměru vyšla na korunu a šedesát haléřů. Často se podávaly pokrmy jako hovězí guláš, pečeně s knedlíkem nebo syté polévky. Jídlo nebylo vnímáno jen jako nutná obživa, ale jako rituál, který završoval významný den. V hostincích panoval čilý ruch, hrála harmonika a debaty u stolů se často protáhly až do pozdních nočních hodin. Na rozdíl od pozdější éry normalizace, kdy bylo občerstvení organizováno centrálně, byla za první republiky každá restaurace unikátem s vlastní recepturou a přístupem k hostu.
Cukrárny a radosti pro nejmenší
První máj však nebyl jen doménou mužů a jejich piva. Byl to rodinný svátek se vším všudy. Zatímco otcové diskutovali v hostincích, matky s dětmi mířily do cukráren nebo k pouličním prodejcům sladkostí. První máj byl symbolem začátku sezóny zmrzliny. Ručně vyráběná zmrzlina, prodávaná z malých vozíků, byla pro děti vrcholem dne. Cukráři se předháněli v nabídce zákusků – od klasických kremrolí až po jarní ovocné koláče.
Velké oblibě se těšily také domácí limonády. Žádné sirupy z plastových lahví, ale poctivé ovocné šťávy mícháné se sodovkou. V parku si lidé kupovali loupáky s mákem nebo sladké preclíky. Celková atmosféra byla prodchnuta vůní jara a sladkého pečiva. Právě tato pestrost a volnost výběru dodávala oslavám punc elegance a radosti ze života, která byla pro první republiku tak typická.
Výlety do přírody a gastronomie na cestách
Mnoho měšťanů využívalo volného dne k výletům do okolní přírody. Šárka v Praze, okolí Brna nebo kopce v Podkrkonoší se zaplnily výletníky v lehké jarní obuvi. Gastronomie se tak přesouvala i do přírody. Lidé si s sebou brali piknikové koše, ve kterých nesměly chybět domácí buchty, uvařená vejce a uzené maso. Ti, kteří nechtěli nic nosit, spoléhali na síť vyhlášených výletních restaurací, které právě na Prvního máje otevíraly své terasy.
Tyto restaurace nabízely specifické menu – lehčí jídla, která se hodila k jarnímu putování. Čerstvé pstruhy, bylinkové pomazánky nebo mladou jarní zeleninu. Byl to čas, kdy se gastronomie začínala propojovat s moderním životním stylem a aktivním odpočinkem. První máj tak nebyl jen dnem v kalendáři, ale symbolem probouzejícího se společenského života po dlouhé zimě.
Kontrast mezi řemeslem a propagandou
Když se podíváme na historické záznamy z roku 1926, fascinuje nás především absence jakéhokoli tlaku na to, jak by se měl člověk bavit nebo co by měl jíst. Stát neřídil nákup párků, ani nediktoval ceny limonád. Vše bylo v rukou volného trhu a lokální konkurence. Pokud byl hostinský nepoctivý a pivo teplé, lidé šli prostě o dům dál. Tato přirozená selekce zaručovala, že prvomájové oslavy byly vždy spojeny s vysokým standardem služeb.
Jídlo bylo oslavou svobody. Lidé se scházeli, protože chtěli, nikoliv proto, že museli. Vůně pečeného masa a zvuk cinkajících půllitrů byly kulisou k živým debatám, které sice občas byly bouřlivé, ale vždy lidské. Historie nám potvrzuje, že za první republiky byl První máj dnem, kdy se národ sjednotil u prostého, ale poctivého pokrmu. Tato tradice, postavená na kvalitě a sousedské vzájemnosti, vytvořila v paměti pamětníků obraz, který nedokázala smazat ani desetiletí pozdějšího ideologického nánosu.
Dědictví prvorepublikového máje
I po sto letech v nás přežívá ona prvorepubliková potřeba vyrazit 1. května ven, něco dobrého zakousnout a připít si na jaro. Přestože se svět změnil a tehdejší ceny buřtů jsou jen úsměvnou vzpomínkou, základní princip zůstal stejný. První máj je v českých dějinách zapsán jako svátek, kdy se politika zastavila u dveří hostince a hlavní slovo dostal um kuchařů, řezníků a sládků.
Vzpomínka na První máj roku 1926 je tak především oslavou české identity, která se vždy nejlépe projevovala u prostřeného stolu. Ať už to byl buřt v papíru nebo sváteční pečeně v secesní restauraci, jídlo bylo symbolem důstojnosti a pohody. Právě tento „gastronomický klid“, který první republika nabízela, je tím, co nám z oněch dob dodnes chybí a k čemu se ve svých vzpomínkách i současných oslavách podvědomě vracíme. První máj tak zůstává dnem, kdy chutě a vůně vítězí nad slovy a kdy se česká nátura projevuje ve své nejčistší, nejlaskavější podobě.
