Sdílet
Od této první schůzky newyorského Klubu 13 uplynulo už 144 let. Tehdejší Manhattan sice už pulzoval jako hlučná metropole s více než 1,2 milionu obyvatel, jeho panorama by však dnešní návštěvník poznával jen obtížně. Dvě věže Brooklynského mostu již stály, samotná stavba ale stále čekala na své slavnostní otevření naplánované na následující rok. Rytmus města mezitím určovaly technické novinky, mezi nimiž vynikala právě vyvýšená železnice nad Sixth Avenue.
Přímo pod její konstrukcí, na adrese 454 Sixth Avenue, stál vyhlášený podnik Knickerbocker Cottage. Vedl jej veterán americké občanské války, kapitán William Fowler, muž s vytříbeným smyslem pro ironii. Z dnešního pohledu může jeho tehdejší režie působit jako nevinný večírek s nádechem černého humoru. Na sklonku 19. století však Fowler sahal na tabu, které dokázalo v lepších kruzích měnit zasedací pořádky, rušit společenská pozvání a přidělávat hostitelům nečekané vrásky na čele.
Když u stolu chyběl čtrnáctý, zaskočila kočka
Obava ze společnosti třinácti lidí u jednoho stolu byla v té době mnohem starší a silnější než strach ze samotného pátku třináctého. Lidová tradice tvrdila, že pokud spolu povečeří třináct osob, jedna z nich – podle některých výkladů ta nejmladší – do roka zemře.
Jak vážně společnost tuto hrozbu brala, dokládá publikace Domestic Folk-lore, která vyšla v roce 1881, tedy pouhý rok před Fowlerovou iniciativou. Její autor zaznamenal případ hostitelky, které se na poslední chvíli omluvil čtrnáctý host. Aby zachránila společnost před osudovým prokletím, neváhala na uvolněnou židli posadit svou kočku, jež měla neblahé kouzlo zlomit.
Původ této pověry bývá tradičně spojován s biblickou poslední večeří Páně, při níž Kristus stoloval s dvanácti apoštoly a Jidáš ztělesňoval nešťastného třináctého. Takto jednoznačný rodokmen však pověry mívají jen zřídka. Jak upozorňuje americká Kongresová knihovna, samotný fenomén pátku třináctého jako mimořádně nebezpečného dne je poměrně mladý a výrazněji se prosadil až v průběhu 19. století. Před rokem 1900 byla ve Spojených státech mnohem rozšířenější právě úzkost z lichého počtu třinácti strávníků. Fowler tak nebojoval jen s jedním datem v kalendáři, ale zamířil přímo na nejcitlivější místo dobové představivosti.
Číslo třináct jako osobní talisman
Sám kapitán Fowler neměl nejmenší důvod považovat třináctku za nepřátelskou. Podle dochovaných klubových záznamů prošel během občanské války třinácti bitvami a z armády odešel 13. srpna 1863. Osudové číslo se navíc příhodně propisovalo i do jeho civilního života: anglický název jeho podniku Knickerbocker tvoří přesně třináct písmen a součet číslic v adrese 454 rovněž dává třináct.
Myšlenkou založit spolek, který by se pověrám postavil čelem, se Fowler zabýval již od roku 1880. Sehnat dvanáct dalších odvážlivců, kteří by bez obav přijali pozvání k jednomu stolu, mu však podle pozdějších líčení trvalo téměř celý rok. Právě tato zdlouhavá příprava vypovídá o síle tehdejších předsudků přesvědčivěji než jakékoli dobové komentáře.
Když se konečně podařilo sestavit kompletní třináctku, připravil hostitel pro pátek 13. ledna 1882 promyšlenou scénografii. U vstupu do salonku číslo 13 visel žebřík se třinácti příčkami, ozdobený historickou americkou vlajkou se třinácti hvězdami a třinácti pruhy na počest původních kolonií. Žebřík zde nesloužil jako pouhá rekvizita, nýbrž jako vstupní zkouška. Zatímco v bezpečí salonů mohl o pověrách pochybovat kdokoli, člen Klubu 13 musel své přesvědčení stvrdit vlastním krokem a projít místem, kterému se měl každý opatrný člověk vyhnout.
Za žebříkem čekalo třináct židlí a menu o třinácti chodech. Podle klubové kroniky byly dveře salonku po usazení všech hostů dokonce uzamčeny, aby nikoho na poslední chvíli neopustila kuráž a pečlivě sestavený počet se nerozpadl. Po skončení večera odešli všichni v naprostém pořádku – a když se po roce sešli znovu, původní třináctka byla do jednoho naživu.
Číšník, který odmítl riskovat
První část experimentu tak skončila úspěchem, klub však ve svém zkoumání lidské pověrčivosti teprve začínal. Jedna z dobových zpráv zachytila příhodu s číšníkem, který pro Fowlerovu provokaci neměl ani zdaleka takové pochopení jako samotní hosté. Nejenže odmítl projít pod zavěšeným žebříkem, ale vzepřel se i tomu, aby na stůl přinesl třináct talířů polévky. Naservíroval jich raději jen dvanáct, zatímco víno a kávu pro jistotu rozlil do čtrnácti nádob a přebytečnou porci sám vypil.
Z dnešního pohledu jde o půvabnou anekdotu, pro Fowlera však představovala cenný důkaz, jak hluboko dokáže strach z neviditelného nebezpečí ovlivnit každodenní chování. Člověk nemusel pronášet žádné zaříkávací formule; stačilo, že udělal krok stranou kolem žebříku nebo přidal na podnos jeden šálek navíc.
Následující klubové večeře proto nabývaly stále teatrálnější podoby. Muži přicházeli v černých oblecích a cylindrech, stoly zdobily dorty s motivem černé kočky obklopené třinácti svícemi. Účastníci během večera záměrně rozsypávali sůl, rozbíjeli zrcadla, křížili příborové nože a pořádali recesistické soudy s těmi, kteří se nechali přistihnout při jakémkoli náznaku pověrčivého jednání. Smrtelně vážná obava se pod rukama členů klubu proměnila ve vytříbené společenské divadlo.
Smrtka na jídelním lístku a prezidenti v řadách členů
Vrchol Fowlerova smyslu pro černý humor dokládá dochovaný jídelní lístek z roku 1886. Jeho obálce dominovala římská číslice XIII, zkřížené kosy, přesýpací hodiny, řetězy a neodmyslitelný žebřík. Vnitřní ilustrace pak zobrazovala třináct stolovníků, na něž ze dveří označených číslem XIII shlížela kostra s kosou a pohárem v ruce. Celou kompozici doplňoval latinský nápis Morituri te salutamus – „Ti, kteří jdou na smrt, tě zdraví.“
V té době už dávno nešlo o uzavřený kroužek třinácti výstředníků. Na slavnostní večeři pořádanou v roce 1886 na Coney Islandu dorazilo přibližně čtyři sta hostů a sesterské pobočky začaly vznikat nejen v dalších amerických městech, ale také v Londýně a Paříži. Z akce, na kterou její zakladatel původně jen stěží hledal účastníky, se stala vyhledávaná společenská událost.
Archivy Klubu 13 dokládají, že čestné členství postupně přijalo i pět amerických prezidentů: Chester A. Arthur, Grover Cleveland, Benjamin Harrison, William McKinley a Theodore Roosevelt. Ačkoli ne každý z nich osobně prošel pod Fowlerovým žebříkem, jejich jména na seznamu členů jasně potvrdila, že někdejší provokativní nápad pronikl až do nejvyšších pater americké společnosti.
William Fowler sice pátek třináctého ze světa nesprovodil – toto datum dodnes plní novinové titulky a řada moderních hotelů se třináctému patru raději vyhýbá. Jeho klub však dokázal něco, na co by žádná učená rozprava nestačila: proměnil obávané znamení v událost, na kterou se lidé těšili. Neštěstí tehdy dostalo pozvánku se všemi náležitostmi, přesto se na večeři nedostavilo. Smrt se v dalších letech dostala nanejvýš na jídelní lístek – a blíž už ji Klub 13 přivolat nedokázal.
