Sdílet
Každý podzim se české sklepní police plní kompoty, sirupy a nakládanou zeleninou. Tlakové hrnce, skleněné nádoby a gumová těsnění bereme jako běžnou součást venkovských domácností.
Málokdo ale při probírání starých zásob přemýšlí o tom, že samotná skleněná nádoba může mít násobně vyšší hodnotu než její obsah. Při úklidu půd a starých chalup se stále nacházejí originální obaly z konce devatenáctého a počátku dvacátého století. Sběratelé historického skla za ně v aukcích nabízejí částky od několika stokorun po sta tisíce.
Jak klempíř z New Jersey změnil ukládání jídla na zimu
Až do poloviny devatenáctého století znamenalo domácí uchovávání potravin docela složitý a nejistý proces. Nádoby se musely utěsňovat korkovými zátkami, voskem, sádrou nebo pryskyřicí, což často vedlo k rychlému zkažení obsahu.
Zásadní změnu přinesl v roce 1858 americký klempíř John Landis Mason, který si patentoval skleněnou nádobu s vyřezaným závitem na hrdle a plechovým šroubovacím víčkem.
Jeho řešení umožnilo spolehlivé uzavření jídla bez nutnosti složitého zalévání voskem. Když v osmdesátých letech devatenáctého století platnost patentu vypršela, sklářské hutě po celém světě začaly princip šroubovacích uzávěrů hromadně přebírat. Na tělech sklenic přesto dál vyrazily nápis s datem původního patentu jako potvrditelnou značku pevnosti a kvality. Právě sklenice s vyraženým textem ze druhé poloviny devatenáctého století dnes patří mezi celosvětově nejhledanější sběratelské kousky.
Fialové nebo modré sklo šplhá v aukcích na astronomické sumy
O konečné prodejní ceně historické zavařovačky rozhoduje několik konkrétních technických znaků. Zcela zásadní je barevnost použité skloviny. Běžné bezbarvé nebo lehce nazelenalé kusy dosahují nižších cen, zatímco neobvyklé odstíny hodnotu prudce zvyšují. Sběratelé vyhledávají především sklenice v barvě kobaltově modré, jantarové, tmavě fialové nebo sytě aquamarínové.
Podle údajů z přehledu sběratelských cen časopisu Country Living se nejdražší dochovaná sklenice systému Mason prodala na americké aukci v přepočtu za více než 340 tisíc korun. Šlo o vzácnou tmavě zelenou variantu s kompletním patentním nápisem. Významnou roli hrají také výrobní defekty z manuálních sklářských hutí.
Vzduchové bubliny ve stěně nádoby, nerovnosti materiálu nebo chybné ražení písmen cenu nesnižují, ale naopak zvyšují, protože potvrzují autentičnost a stáří kusu.
Evropské sklenice s drátem a kroužkem drží hodnotu v tisících
Na evropském kontinentu se vývoj vydal mírně odlišnou cestou. Vedle amerických šroubovacích uzávěrů se v německých a českých zemích prosadily skleněné nádoby s mechanickým uzávěrem, gumovým kroužkem a kovovou sponou. Typickým příkladem jsou německé sklenice Weck z počátku dvacátého století nebo výrobky tradičních českých skláren ze severních Čech.
Tuzemský trh nabízí cenově dostupnější, ale přesto žádané sběratelské předměty. Jak uvádí analýza historických zavařovaček serveru Poznat svět, prvorepublikové sklenice s plastickými nápisy regionálních konzerváren nebo zaniklých sklářských hutí se prodávají v rozmezí od 300 do 1 500 korun za kus. Pokud má nádoba dochované původní skleněné víčko, ocelový drátěný uzávěr a nepoškozený okraj hrdla bez odštěpků, její hodnota se znatelně zvyšuje.
Na co se dívat, než starou sklenici hodíte do popelnice
Před vyhozením starého skla do kontejneru na tříděný odpad se vyplatí detailní prohlídka. Sběratelé doporučují prověřit dno sklenice, kde bývají vytlačená čísla šarží nebo značky huti. Důležitý je rovněž stav horního okraje hrdla. Jakýkoliv větší prasklý odštěpek sice snižuje hodnotu o desítky procent, ale u extrémně vzácných barevných variant kupci akceptují i drobné mechanické vady.
Staré ručně foukané sklo bezpečně poznáte podle toho, že sváry ze slévárenských forem neprocházejí až přes samotný horní okraj nádoby, ale končí kousek pod ním.
