„Jedna čokoláda mu přece neublíží.“ Prarodiče jídlem podkopávají pravidla rodičů

„Jen jednu sušenku.“ „Ať si dá ještě zmrzlinu, vždyť jsou prázdniny.“ „Babička přece musí trochu rozmazlovat.“ Podobné věty zaznívají v mnoha rodinách a většinou jsou míněny s láskou. Jenže právě jídlo bývá jedním z nejčastějších důvodů sporů mezi rodiči a prarodiči. O sušenku ani čokoládu přitom ve skutečnosti nejde.

Zatímco rodiče se snaží nastavovat pravidla, prarodiče je někdy – často nevědomky – bourají. Odborníci přitom upozorňují, že nejde jen o jednu čokoládu. Důležitější je, jaký vztah si dítě k jídlu postupně vytváří.

„Mami, prosím tě, už mu žádné bonbony nedávej. Dnes měl sladkost už ve školce.“

„Ale prosím tě, vždyť je to jen pár medvídků.“

Podobné rozhovory se odehrávají v českých domácnostech častěji, než by se mohlo zdát. A většinou nekončí hádkou kvůli samotným bonbonům. Ve skutečnosti se vede spor o něco úplně jiného – o hranice, důvěru a společná pravidla.

Když láska chutná sladce

Pro mnoho dnešních prarodičů bylo jídlo v dětství vzácností. Sladkosti nebyly samozřejmostí, exotické ovoce se objevovalo jen o Vánocích a čokoláda představovala opravdový svátek. Není proto divu, že právě jídlem dnes často vyjadřují náklonnost.

Jenže svět se změnil. Sladkosti jsou dnes skoro všude a děti si je mohou dopřávat bez regulace dospělých skoro pořád. Tytam jsou časy, kdy čokoláda anebo bonbón byly sladkou vytouženou odměnou. Dokonce je dostanete i v restauraci před odchodem jako pozornost podniku, dokonce i v bankách, kancelářích, benzinkách a dokonce i školních bufetech. A vysvětlete pak dítku, že by umělo říci i ne.

Právě proto odborníci stále častěji upozorňují, že problém není jedna sušenka nebo jedna zmrzlina. Rozhoduje dlouhodobý návyk.

Jak uvádí Světová zdravotnická organizace, s cukry bychom to rozhodně neměli přehánět. Volné cukry by neměly tvořit více než deset procent denního energetického příjmu, a i to je už nadnesené. Ideální by bylo dokonce méně než 5 procent. Při nedodržení hrozí nejen zubní kaz, ale i další fenomén dnešní doby, nadváha.

Dítě nerozlišuje, kdo pravidla porušil

Možná nejde ani tak o čokoládu jako o situaci, která kolem ní vzniká.

Rodič doma vysvětluje, že sladkosti budou až po obědě. O hodinu později přijde dítě od babičky s kapsami plnými bonbonů.

Z pohledu dospělého je to drobnost. Z pohledu dítěte ale vzniká jednoduchá rovnice – pravidla nejsou pevná. Stačí jít za někým jiným.

Děti velmi rychle poznají, že u každého dospělého platí něco jiného. Zatímco doma uslyší, že sladkosti budou až po obědě, u babičky mohou dostat bonbon hned po příchodu. Netrvá dlouho a zjistí, za kým mají jít, když chtějí prosadit svou. Nejde o to, že by s rodiči schválně soupeřily. Jen se učí fungovat ve světě kolem sebe a zkoušejí, kde jsou hranice.

Sladkost jako odměna? Funguje až příliš dobře

„Když budeš hodný, dostaneš čokoládu.“

Na první pohled nevinná věta.

Jenže právě v takových chvílích si dítě vytváří spojení, které si často ani neuvědomujeme. Sladkost přestává být jen jídlem a stává se odměnou za dobré chování, útěchou po pláči nebo způsobem, jak oslavit úspěch. Pokud se podobné situace opakují dlouhodobě, dítě si může začít spojovat sladké nejen s chutí, ale i s příjemnými emocemi nebo řešením nepohody.

Mnohem větší smysl podle nich dává odměnit dítě společně stráveným časem, pochvalou nebo zážitkem, na který bude vzpomínat ještě dlouho poté, co poslední kousek čokolády zmizí.

To samozřejmě neznamená, že dítě nikdy nesmí dostat zmrzlinu. Rozdíl je v tom, jestli ji dostane proto, že je venku horko a rodina si společně udělá hezké odpoledne, nebo proto, že splnilo nějaký úkol.

Prarodiče to většinou myslí dobře

Bylo by ale nespravedlivé dělat z babiček a dědečků viníky.

Většina z nich nechce rodičům komplikovat život. Naopak. Chtějí být těmi, u kterých je dětem dobře.

Právě proto často sáhnou po tom nejjednodušším způsobu, jak udělat radost – nabídnou něco dobrého.

„Dej si ještě koláček.“

„Tady máš čokoládu, ale doma to neříkej.“

„Maminka je moc přísná.“

Tyto věty většinou nevycházejí ze špatných úmyslů. Často jsou spíš pokračováním způsobu výchovy, na který byli sami zvyklí.

Jenže dnešní rodiče mají o dětské výživě mnohem více informací než generace před nimi. Sledují složení potravin, řeší množství přidaného cukru i pestrost jídelníčku. Když pak jejich snahu někdo opakovaně nerespektuje, nevnímají to jako maličkost.

Největší konflikt nevzniká kvůli jídlu

Ve skutečnosti se většina rodinných sporů netočí kolem čokolády.

Jde o pocit, že někdo nerespektuje rozhodnutí rodičů.

Pokud maminka nebo tatínek řeknou, že dítě nebude pít slazené limonády, a prarodiče je přesto pravidelně kupují, nejde už o samotný nápoj. Jde o to, že dítě dostává protichůdné signály.

Podobně to funguje i u dalších pravidel – času u obrazovek, večerky nebo používání mobilního telefonu.

Jídlo je jen nejviditelnější částí celého problému.

Co doporučují odborníci?

Dospělí by měli jít dětem příkladem především vlastním chováním. Místo zákazů funguje mnohem lépe prostředí, ve kterém jsou zdravější potraviny běžnou součástí každého dne a sladkosti nepředstavují ani odměnu, ani tabu.

Ale stejně tak musí fungovat i komunikace mezi rodiči a prarodiči. Měli by se zkrátka „domluvit“ a prarodiče by měli výchovu svých vnoučat svými dětmi respektovat.

Pomáhá také mluvit o důvodech.

Místo věty: „Nedávej mu sladkosti.“

zkuste říct:

„Snažíme se, aby měl sladké jen jednou denně. Budeme rádi, když nám s tím pomůžete.“

Podobná formulace nezní jako kritika a mnohem častěji vede ke spolupráci.

Babička nemusí rozdávat čokoládu, aby byla nejlepší

Vzpomínky na dětství většinou nevytváří konkrétní bonbon ani oplatka.

Pamatujeme si společné pečení buchet, sbírání malin na zahradě, vůni nedělní polévky nebo chvíle, kdy jsme s dědou připravovali pomazánku k večeři.

Právě společně strávený čas je tím, co dětem zůstává nejdéle.

A možná právě v tom je největší síla prarodičů. Ne v tom, že tajně podají další čokoládu, ale že dokážou vytvořit vztah k jídlu, který bude spojený s pohodou, rodinou a společnými zážitky. Na ty se totiž nezapomíná ani po letech.