Sdílet
Podstatou Nutri-Score byl systém pětibarevné škály, kde tmavě zelená znamenala výživově příkladnou potravinu a na opačném konci stála červená, signalizující nutriční katastrofu. Body se přidělovaly i ubíraly podle jasného klíče: vláknina a bílkoviny hrály v plusových bodech, naopak sůl, cukr nebo nasycené tuky posílaly výrobek na barevné dno.
Zatímco Německo, Francie nebo Belgie systém přijaly s otevřenou náručí, v Itálii narazil na tvrdou zeď odporu. Zvlášť výrobci tradičních potravin od prosciutta po parmezán se obávali, že by se jejich produkty dočkaly nelichotivého hodnocení, a tím i negativního dopadu na jejich pověst v zahraničí. Italové proto už od začátku tlačili na to, aby EU přijala místo Nutri-Score jiný, podle nich spravedlivější systém, který by lépe zohledňoval specifika středomořské kuchyně.
Vedle toho ale zaznívala i kritika od nutričních odborníků, kterým vadilo, že Nutri-Score hází všechny potraviny do jednoho pytle a nevšímá si například míry zpracování nebo celkového kontextu. Právě ultrazpracované potraviny by v některých případech mohly vyváznout s lepším hodnocením než jednoduché přírodní produkty s vyšším obsahem přirozených tuků nebo soli. To samozřejmě vyvolalo obavy, že systém nakonec bude spíš matoucí než užitečný.
Spokojené reakce ale neslyšíme jen od zástupců potravinářského průmyslu. I některé odborné asociace a části akademické obce vnímají konec Nutri-Score jako šanci vrátit se k promyšlenější diskusi o tom, jak vlastně spotřebitelům smysluplně poradit při výběru potravin. Místo univerzálních barevných štítků by podle nich bylo lepší hledat cesty, jak zvýšit celkovou potravinovou gramotnost a naučit lidi číst složení s porozuměním. Barevné hodnocení mělo svůj líbivý marketing, to ano. Ale zdravý selský rozum a schopnost rozlišovat mezi kvalitním sýrem a ultrazpracovaným snackem je něco, co žádný semafor nenahradí.
