Nejviditelnějším trendem je přitom nárůst nákupů takzvaných privátních značek (potravin, které na trh uvádějí maloobchodní sítě v rámci vlastních obchodních značek bez identifikace konkrétního výrobce). Podle dat společnosti NielsenIQ (NIQ) dosáhl přitom podíl privátních značek na našem trhu v letošním roce 28 procent (a za posledních pět let se zvýšil o šest procent), ve druhém čtvrtletí letošního roku se ale podíl prodejů privátních značek prostřednictvím promocí (zejména ve slevách) zvýšil nad 71 procent.
Právě zařazování privátních značek do akcí je jistě hlavním důvodem růstu spotřebitelského zájmu o ně, neboť spotřebitelé v ČR se stále snaží vyhledávat a nakupovat pokud možno co nejlevnější potraviny, přestože jejich ceny v ČR klesly více (o 4,8 procenta), než například v sousedním Polsku, kde naopak podle NIQ vzrostly o 2,4 procenta. Pravidelné zařazování privátních značek do promočních akcí je ovšem také strategií maloobchodních sítí právě proto, že jde opticky o „jejich značky“, a jejich prostřednictvím tak mohou ovlivňovat a regulovat nabídku prodávaných potravin a spoluvytvářet svou image.
Hra na schovávanou?
Také spotřebitel na nákupu privátních značek na první pohled vydělává, neboť jsou v porovnání s produkty potravinářských výrobců s označením těchto výrobců o něco levnější. Problém ovšem je, že se u privátních značek spotřebitel na první pohled nedozví, kdo a kde je vyrobil, čímž se ztrácí identita konkrétních výrobců potravin. Právě identita přitom byla v minulosti jedním z důležitých faktorů, podle nichž spotřebitel potraviny při nákupu vybíral. Ze svých zkušeností totiž spotřebitel věděl, že párky od příslušného výrobce nebo třeba sýry od jiného, ale spotřebiteli známého výrobce, mu chutnají, a při svém výběru je preferoval. Váha konkrétního výrobce při výběru potravin ale postupně klesá, což z hlediska orientace spotřebitele není úplně dobrý trend.
Případ pro pátrací očko
Spotřebitelé mohou zjistit výrobce potravin prodávaných pod privátními značkami pomocí několika metod, i když tento proces nemusí být vždy snadný, protože řetězce často neuvádějí jméno výrobce přímo na obalu. Zde jsou některé kroky, které mohou spotřebitelé podniknout:
- EAN kód (čárový kód):Každý produkt má jedinečný čárový kód. Prvních několik číslic kódu označuje zemi původu výrobce (například pro Českou republiku je to 859). Spotřebitelé mohou pomocí čárového kódu zúžit okruh, ze které země produkt pochází, ale samotný kód zpravidla přímo neukazuje konkrétního výrobce.
- Výrobní číslo nebo kód: Některé potraviny mají na obale uvedený výrobní kód (např. ve formátu „CZ XXX ES“, což může označovat schválené zpracovatelské závody). Tyto kódy mohou být dohledány ve veřejně dostupných registrech schválených potravinářských podniků, které spravují státní instituce (např. v Česku Státní veterinární správa). Spotřebitelé tak mohou pomocí těchto kódů zjistit, který závod produkt vyrobil.
- Aplikace a online databáze: Existují aplikace a webové stránky, které umožňují spotřebitelům zadat čárový kód nebo jiné identifikační údaje a získat informace o výrobci produktu. Některé databáze agregují informace od spotřebitelů nebo přímo od výrobců.
Hádej kdo?
Absence uvedení konkrétního výrobce není v rozporu s legislativou. Důvodem je, že evropská i česká legislativa stanovuje pouze určité minimální požadavky na označení výrobků, ale nevyžaduje vždy uvádění konkrétního názvu výrobce. Podle nařízení Evropské unie (např. Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1169/2011) je povinnost uvést na obalu potravin: jméno nebo obchodní firmu subjektu odpovědného za uvedení výrobku na trh, což může být výrobce, dovozce, nebo distributor a adresu odpovědného subjektu.
U privátních značek bývá tímto subjektem často obchodní řetězec, který produkt uvedl na trh pod svou značkou, i když výrobek vyrobil někdo jiný. Řetězec tak splní svou povinnost tím, že na obalu uvede své vlastní jméno a adresu, nikoli jméno skutečného výrobce.
Obchodní řetězce, které prodávají potraviny pod svou privátní značkou, nesou plnou odpovědnost za kvalitu a bezpečnost těchto produktů, což jim umožňuje uvádět na obalu své jméno namísto výrobce. Zákazník tedy vždy ví, kdo je zodpovědný za produkt, i když nezná konkrétního výrobce.