Sdílet
Zákon povolil prodej piva do 3,2 % alkoholu a lehkých vín, což na první pohled vypadalo jako drobný ústupek žíznícím voličům. Ve skutečnosti to byl moment, kdy se Spojené státy začaly vracet k elementárnímu rozumu – a s tím i k pivu, které za tu dobu stihlo získat nádech zakázaného ovoce.
Historik Michael A. Lerner, autor knihy Dry Manhattan: Prohibition in New York City, k tomu poznamenal, že právě tento moment, kdy se lehké pivo vrátilo na pulty, ukázal, jak křehký a z podstaty neudržitelný celý prohibiční režim byl. Jinými slovy, první legální půllitr po třinácti suchých letech nebyl jen kapkou v moři – byl to jasný signál, že se Amerika chystá dát alkoholu druhou šanci. A s odstupem bezmála století můžeme s klidem říct, že tím zároveň začala dlouhá cesta ke zrodu moderní craftové scény, která dnes patří k tomu nejlepšímu, co americká gastronomie nabízí.
Abychom ale pochopili, proč právě tenhle zákon spustil lavinu, je potřeba vrátit se na začátek příběhu, který začal mnohem dřív než Rooseveltovo prezidentské pero dopadlo na papír.
Americká prohibice nevznikla z rozmaru, ale jako vyústění desítek let trvající kampaně, za kterou stála především Anti-Saloon League a další abstinenční spolky. Ty viděly v alkoholu nejen zdroj osobního mravního úpadku, ale i příčinu domácího násilí, rozvrácených rodin a hospodářské nestability. Alkohol byl zkrátka ztělesněním všeho zla, jaké si tehdejší moralisté dokázali představit. A když 17. ledna 1920 vstoupil v platnost 18. dodatek Ústavy spolu se svým praktickým návodem – Volstead Actem –, zdálo se, že Amerika stojí na prahu nové, ctnostné éry.
Jenže každá dobře míněná utopie začne ve chvíli realizace drhnout. Místo ctnostného národa abstinentů se Amerika proměnila v ráj pašeráků, nelegálních palíren a podzemních barů zvaných speakeasies, kde se whisky rozlévala do hrníčků na kávu a pivo teklo proudem za těžkými závěsy. Prohibice tak nepřinesla střízlivou společnost, ale školu dokonalého obcházení zákonů – a také zlatou éru organizovaného zločinu, který na alkoholu vyrostl do mýtických rozměrů.
Právě v tomhle podivném světě falešné morálky a okázalé neřesti našel inspiraci i F. Scott Fitzgerald, když v roce 1925 napsal The Great Gatsby. Gatsbyho večírky, plné šampaňského, ilegálního alkoholu a dekadence, nejsou jen kulisou, ale ztělesněním celé jedné doby – doby, kdy si Amerika před zrcadlem hrála na ctnost, zatímco za dveřmi proudem tekla whisky. Fitzgerald tu dobu zachytil s neomylnou přesností a vytvořil literární portrét éry, která ve své podstatě žila dvojí život: oficiálně střídmý, potají namazaný.
Prohibice tak skončila nejen jako legislativní selhání, ale i jako dokonalé morální fiasko. Zákaz alkoholu měl vychovat lepší společnost, místo toho vychoval národ, který se naučil, jak elegantně obejít prakticky jakýkoli zákaz. A když v roce 1929 přišla Velká hospodářská krize, bylo nad slunce jasné, že prohibice už není jen kulturní přešlap, ale i ekonomická sebevražda. Stát přišel o miliardy dolarů z daní, které by jinak alkohol přinášel, zatímco náklady na její vymáhání rostly do absurdních výšin. Bylo jen otázkou času, kdy se tahle iluze čistoty zhroutí.
Beer and Wine Revenue Act z března 1933 tak nebyl jen gestem vůči žíznícím voličům, ale hlavně pragmatickým řešením, jak zaříznout aspoň jeden z mnoha kohoutků, kterým státu utíkaly peníze. Legální pivo do 3,2 % alkoholu mělo být kompromisem mezi abstinenční vírou a ekonomickou realitou. Ve skutečnosti šlo ale o symbolickou rehabilitaci piva jako nápoje, který k Americe neoddělitelně patřil už od 19. století. A právě tehdy, v roce 1933, se také začal psát příběh moderní americké pivní kultury – od nenápadných pivovarů, které přežily prohibici díky výrobě nealko piv nebo limonád, až po dnešní explozivní scénu, kde se IPA vaří ve všech představitelných i nepředstavitelných variantách.
Zákon, který Roosevelt podepsal onoho březnového dne, tak ve skutečnosti nebyl jen drobnou legislativní úpravou. Byl to první doušek svobody pro celou žíznící zemi – a taky první krok k tomu, aby se pivo v Americe znovu stalo nejen nápojem, ale i kulturním symbolem, který dnes dokáže říct o Americe mnohem víc než všechny státní dokumenty dohromady.
