Sdílet
Moderní příběh panini, tak jak ho známe z kaváren, se začal psát v severní Itálii někdy v 70. a 80. letech minulého století. Města tehdy zrychlovala – lidé potřebovali něco k jídlu mezi schůzkami, na cestě, často doslova „na stojáka“. Jenže Italové, jak známo, neustoupí od chuti ani kvality, takže i rychlé občerstvení muselo vonět čerstvým chlebem a poctivými ingrediencemi. Tehdy se v milánských barech začaly objevovat malé grily, na nichž se plněné ciabatty nebo focaccie lehce opékaly, aby chléb získal křupavou kůrku a sýr uvnitř se roztavil.
Popularita tohoto formátu rychle překročila hranice. Do Spojených států se panini dostalo už v 80. letech, kdy se stalo módním symbolem „italského životního stylu“. V Česku se začalo prosazovat až kolem přelomu tisíciletí, zejména díky rozmachu kavárenských řetězců a bister.
Umění jednoduchosti
Skutečné kouzlo panini spočívá v jednoduchosti a kvalitě. Základem je dobré pečivo – nejčastěji ciabatta, focaccia nebo rustikální chléb. Náplň by měla být čerstvá, vyvážená a nepřeplácaná. V Itálii často sází na klasiku: prosciutto crudo, mozzarellu, rajčata a čerstvou bazalku. Jinde se přidávají grilované lilky, cuketa, pesto, pečené papriky nebo pikantní salámy.
Důležitý je i způsob přípravy. Panini se nepeče „nasucho“ v troubě, ale stlačí se v kontaktním grilu, který zajistí rovnoměrné prohřátí a typické pruhy na povrchu. Teplo roztaví sýr, propojí chutě a promění obyčejný chléb v aromatickou křupavou pochoutku.
Zajímavosti, které možná neznáte
Italové nepovažují panini za „fastfood“ v americkém smyslu slova. Jde o poctivou svačinu, kterou si dopřejí v baru s rychlou kávou, často vestoje. Existují dokonce specializované paninoteche, malé provozovny, kde se podávají desítky variací panini a kde se receptury předávají z generace na generaci.
V roce 2004 se v Turíně uskutečnila kuriózní soutěž o „nejdelší panini na světě“ – měřilo přes 2 kilometry a zapojily se do něj desítky pekařů. Rekordní cena za panini byla zase zaznamenána v Londýně, kde luxusní verze s lanýži a kaviárem stála přes 150 liber.
Panini v českém kontextu
Když se panini dostalo do českých kaváren, často se přizpůsobilo lokálním chutím. Místo italských ingrediencí se používaly eidam, šunka od kosti či kyselé okurky. Dnes se trend vrací k původní inspiraci – malé pekárny a bistry pracují s domácí focacciou, čerstvými bylinkami a kvalitní mozzarellou.
Přesto se v Česku panini často zaměňuje s běžným toastovaným sendvičem. Rozdíl je přitom zásadní: panini není z toastového chleba, ale z hutnějšího pečiva, které lépe drží strukturu i chuť.
Malý tip na závěr
Chcete-li si připravit panini doma, držte se zásady „méně je více“. Kvalitní pečivo, dva až tři druhy ingrediencí a bylinka či dresink pro zvýraznění chuti. A především – nezapomeňte na dostatek tepla a lehký tlak grilu. Výsledek vás přenese do italského baru, i když jste zrovna ve své kuchyni.
Zdroj: Comoncy, Bon Apéttit
