Sdílet
Brambory pocházejí z oblasti And v dnešním Peru a Bolívii, kde byly domestikovány před více než sedmi tisíci lety. Původní andské civilizace neznaly jednu „bramboru“, ale stovky, možná tisíce odrůd. Některé byly hořké, jiné sladké, další téměř jedovaté a použitelné jen po složitém zpracování. Už tehdy lidé znali proces lyofilizace, kdy se brambory nechávaly přes noc zmrznout a přes den vyschnout na slunci. Tak vznikalo chuño, trvanlivá surovina, která vydržela roky a sloužila jako strategická potravinová rezerva dávno předtím, než svět objevil konzervy.
Když se brambory v 16. století dostaly do Evropy, rozhodně to nebyla láska na první pohled. Byly považovány za podezřelé, nezdravé a dokonce ďábelské, protože rostly pod zemí a neobjevovaly se v Bibli. V některých regionech se používaly jen jako krmivo pro dobytek nebo botanická kuriozita. Teprve opakované hladomory a pragmatismus zvítězily nad pověrami a brambora začala pomalu měnit evropské talíře.
Jednou z největších rarit v dějinách brambor je fakt, že právě ony zásadně přispěly k populační explozi Evropy v 18. a 19. století. Jsou extrémně výživné, nenáročné na pěstování a dají se pěstovat i v chladnějších a chudších půdách. Historici dnes otevřeně říkají, že bez brambor by průmyslová revoluce vypadala úplně jinak, protože levná, sytá strava umožnila růst měst a pracovní síly.
Paradoxem bramborové historie je irský hladomor v polovině 19. století. Plodina, která měla lidi chránit před hladem, se stala jeho příčinou, když plíseň bramborová zničila úrodu závislou na jediné geneticky chudé odrůdě. Tento moment je dodnes varováním před monokulturami a důkazem, že i „dokonalá“ potravina může selhat, pokud jí lidé svěří všechno.
Obsahem vitamínu C předčí i jablka, antioxidantů mají srovnatelně s borůvkami
Z botanického hlediska jsou brambory příbuzné rajčatům a lilkům, což překvapí hlavně ty, kdo je vnímají jen jako škrobovou přílohu. Obsahují vitamín C, draslík, vitamíny skupiny B a v syrovém stavu dokonce více vitamínu C než jablka. To, že jsou dnes považovány za kalorickou bombu, není jejich vina, ale spíš másla, oleje a smetany, do kterých je s nadšením oblékáme.
Existují brambory modré, fialové, červené i téměř černé. Tyto barvy nejsou estetickým trikem, ale důsledkem vysokého obsahu anthokyanů, tedy antioxidantů, které se jinak spojují třeba s borůvkami. Některé tradiční andské odrůdy vypadají spíš jako malé umělecké objekty než potravina, a také se tak používají – v Jižní Americe existují bramborové festivaly, kde se soutěží nejen v chuti, ale i v bizarnosti tvaru.
Brambory se málem dostaly až na Mars, vyrábí se z nich i lepidlo
Brambora se stala i kulturním symbolem. V Irsku představuje identitu a paměť, v Německu seriózní základ kuchyně, ve Francii cestu z pohrdání k haute cuisine a v Česku něco, bez čeho si venkovskou kuchyni neumíme představit. Ve Spojených státech dala vzniknout ikonám fast foodu, ale zároveň i státním programům vesmírného zemědělství. NASA totiž testovala pěstování brambor jako jedné z klíčových plodin pro budoucí mise na Mars.
Kuriozitou je, že brambory byly používány i mimo kuchyni. Sloužily jako zdroj škrobu pro výrobu lepidel, textilií a papíru, používaly se v prvních fotografických procesech a dodnes se objevují v dětských experimentech s elektřinou. Bramborové baterie sice svět nespasí, ale jako důkaz chemické všestrannosti hlízy fungují dokonale.
Potato Lover’s Day tak není jen o hranolkách, kaši nebo salátu. Je to nenápadná oslava plodiny, která byla chudá i revoluční, podceňovaná i strategická, obyčejná i fascinující. Brambora není módní superpotravina, nepotřebuje marketing ani nové jméno. Přežila tisíciletí, změnila kontinenty a pořád funguje. A to je na jednu nenápadnou hlízu pozoruhodně silný výkon.
