Sdílet
Podle nejnovější zprávy společnosti EKO-KOM vytřídil průměrný Čech v roce 2024 necelých 90 kilogramů odpadu, přičemž více než pětinu tvořily právě obaly. Recyklováno bylo zhruba 89 % obalového materiálu uvedeného na trh – hezké číslo, které ale skrývá spoustu „ale“. V praxi totiž stále končí ve směsném odpadu tisíce tun plastů, které by jinak šly zpracovat, kdyby nebyly kontaminovány mastnotou, potravinami či kombinací materiálů, jež nejde rozdělit.
Když se plast potká s tukem
Problém masových obalů spočívá v jejich konstrukci. Vanička bývá z expandovaného polystyrenu nebo polypropylenu, překrytá tenkou plastovou fólií, doplněná o papírový štítek a v některých případech i o silikagelovou vložku, která pohlcuje tekutinu. Každá vrstva jiný materiál, každý jinou recyklační logiku. Pokud celý obal skončí v plastovém kontejneru, mastnota a bílkoviny z masa mohou kontaminovat i jinak čistý plastový odpad. Jeden špatně vytříděný obal přitom dokáže znehodnotit stovky kilogramů recyklátu.
Organizace dlouhodobě apeluje na spotřebitele, aby se řídili jednoduchým pravidlem: pokud si nejste jistí, kam obal patří, raději ho dejte do směsného odpadu. Lepší ztratit jeden kus plastu než znehodnotit tuny dalších.
Podle Ministerstva životního prostředí navíc recyklace není jen o barvě kontejneru, ale o celém systému odpovědnosti. V rámci nového Plánu odpadového hospodářství 2025–2035 ministerstvo prosazuje princip rozšířené odpovědnosti výrobců: kdo obal uvádí na trh, musí zajistit, že je recyklovatelný a že spotřebitel ví, co s ním.
Když třídíš, ale marně
Sami recyklační pracovníci potvrzují, že obaly od masa patří k největším „kazisvětům“ třídicích linek. Tenoučké fólie se lepí na strojní bubny, savé podložky nelze oddělit a zbytky potravin způsobují kontaminaci. Recyklační linka se pak musí čistit a materiál často putuje přímo do spalovny. Česká inspekce životního prostředí v posledních letech upozorňuje i na další problém – plasty z obalů masa bývají často znečištěné nejen tuky, ale i mikrobiologicky, což představuje riziko pro pracovníky i pro samotné recyklační zařízení.
Co tedy s tím?
Teoreticky lze plastové vaničky z čistého polypropylenu (PP) vytřídit, pokud jsou suché a bez zbytků masa. Polystyrenové misky, které bývají lehké, ale objemné, většina českých recyklačních zařízení nepřijímá – ekonomicky se nevyplatí. Savé vložky patří bez výjimky do směsného odpadu, protože obsahují směs polymerů, papíru a silikagelu. A fólie? Ty jsou kapitola sama pro sebe – pokud se nejedná o čistý polyetylen, mohou zablokovat strojní třídicí zařízení.
Jak vysvětluje odbor odpadového hospodářství MŽP, „recyklace složených obalů je možná pouze tehdy, pokud jsou vrstvy oddělitelné a čisté. U masových obalů tomu tak ve většině případů není, proto je lepší, když končí ve směsném odpadu.“
Potřebujeme jednodušší obaly, ne složitější pravidla
V posledních letech začínají někteří výrobci potravin experimentovat s ekologičtějšími řešeními. Na trhu se objevují vaničky z jedno-materiálových plastů nebo obaly určené k průmyslovému kompostování. Ministerstvo životního prostředí chce tyto inovace podpořit i ekonomicky. „Budoucnost vidíme ve snižování množství obalů a v jejich zjednodušení, ne v přidávání dalších vrstev a etiket,“ uvedl v červnovém rozhovoru pro server EnviWeb vedoucí odboru cirkulární ekonomiky Tomáš Vrána.
Přesto však zůstává zásadní problém: český spotřebitel není dostatečně informován. Podle výzkumu agentury IPSOS z roku 2023 sice 75 % Čechů tvrdí, že pravidelně třídí, ale jen třetina z nich si je jistá, že třídí správně. To je důkaz, že třídění není jen o barevných kontejnerech, ale i o komunikaci a osvětě.
Obaly od masa jsou malé, nenápadné, a přesto představují jeden z největších ekologických oříšků každodenního života. Nestačí dobrá vůle – bez informací se i ta největší snaha snadno promění v ekologický omyl. „Pokud si nejste jistí, kam obal patří, raději ho dejte do směsného odpadu,“ zní rada, která by měla viset na každém kontejneru.
