Sdílet
Vůně a chuť mají přímý přístup do limbického systému – části mozku, která zpracovává emoce a vzpomínky. Zatímco většina smyslových vjemů musí projít racionálním „filtrem“, čich a chuť to berou zkratkou. Proto je jejich účinek tak silný – spouští vzpomínku dřív, než si ji stihneme uvědomit.
Výzkum neurovědkyně Rachel Herz například ukazuje, že vůně dokáže aktivovat hipokampus (centrum paměti) mnohem intenzivněji než vizuální podněty. Herz to shrnuje lapidárně: „Paměť vůně je emotivní, ne intelektuální. Nepamatujeme si ji – znovu ji prožíváme,“ píše Frontiers.
Proto se může stát, že vůně čerstvě upečeného chleba v pekárně nás rozpláče – aniž bychom věděli proč. Mozek jednoduše spustil „film“ z minulosti, kde to všechno začalo.
Chuť jako kompas emocí
Jídlo je víc než soubor živin. Je to paměťová mapa, kterou si mozek zapisuje podle emocí, jež jsme při jídle prožili.
Když nám někdo v dětství podával polévku s laskavostí, spojí se chuť s pocitem bezpečí. Když nás naopak nutili dojíst, i ta nejvoňavější kaše v dospělosti vyvolá odpor.
Nejde jen o psychologii – jde o biologii. Chuťové vjemy jsou propojeny s amygdalou (centrum emocí) a hipokampem (paměť). Jakmile se setkáme s chutí, která se kdysi zapsala hluboko, celý systém se znovu aktivuje. Proto se někdy cítíme „dobře“ jen proto, že jíme něco důvěrně známého.
Studie v časopise Appetite (2021) potvrdila, že lidé hodnotí jako nejchutnější právě ta jídla, která mají emoční význam z dětství – a to bez ohledu na objektivní kvalitu. Mozek se neřídí receptem, ale vzpomínkou.
Každý národ chutná jinak
Chuťová paměť má i svůj kulturní rozměr. Francouz má nostalgii po croissantu, Čech po rohlíku s máslem a špetkou soli. Italské dítě cítí domov v těstovinách s rajčatovou omáčkou, zatímco Japonci v misce teplé rýže.
Každá kultura má svůj „chuťový kód“, který se zapisuje během prvních let života – a zůstává s námi.
Tato kulturní paměť chutí se projevuje i v dospělosti. Když cestujeme a ochutnáme něco, co nám vzdáleně připomene domov, mozek reaguje jako na emocionální úlevu. A často právě proto lidé v cizině vaří „po domácku“. Nejen kvůli chuti, ale kvůli jistotě, že se neztratí sami sobě.
Psychologové tomu říkají comfort food – jídlo pro útěchu. Nejde jen o kalorie, ale o návrat ke vzpomínce na péči.
Když jsme vystresovaní, saháme po jídlech, která nás kdysi uklidňovala. Někdo po krupicové kaši, jiný po svíčkové. Studie z Frontiers in Psychology (2015) zjistila, že comfort food skutečně pomáhá snižovat pocity osamělosti. Ne proto, že by v jídle byl „antidepresivní“ prvek, ale protože znovu aktivuje pocit, že o nás bylo postaráno.
Z hlediska mozku se tak jídlo stává emocionálním mostem – propojuje minulost s přítomností.
Když marketing hraje na city
Potravinářský průmysl s tímto fenoménem dávno pracuje. Vůně čerstvého pečiva u vstupu do supermarketu, retro obaly, slogany o „chuti dětství“ – to všechno cílí na limbický systém, který rozhoduje dřív, než zapojíme logiku.
Například taková studie publikovaná v Journal of Consumer Research ukázala, že nostalgie zvyšuje dokonce ochotu utrácet. Spotřebitelé pod jejím vlivem hodnotí produkty jako chutnější a kvalitnější – jednoduše proto, že jim připomínají „lepší časy“.
Jídlo, které milujeme, často vypovídá o nás víc než náš deník. Každá chuť, kterou si mozek zapamatuje, je totiž příběhem vztahů, emocí a kontextu. Psychologové dnes upozorňují, že pochopení vlastních „chuťových stop“ může být dokonce terapeutické – pomáhá odhalit, co v nás vyvolává úzkost či naopak klid.
Zkuste si vzpomenout: jaké jídlo vás uklidní, když máte špatný den? Kdy jste ho jedli poprvé, kdo byl u toho? V té odpovědi možná najdete víc o sobě než v celé učebnici výživy.
