Jak vyplývá z dat průzkumu společnosti Emco, každý pátý rodič ze vzorku více než jednoho tisíce dotázaných přiznal, že někdy směrem k dítěti podobnou větu pronesl. Každý desátý pak použil přímo ostřejší větu „Nejez tolik“. Čtvrtina rodičů přitom sahá k opačnému extrému a trvá na tom, aby dítě všechno dojedlo. Na první pohled jde o dva zcela opačné způsoby výchovy. Z psychologického hlediska však mohou mít společný problém: o tom, zda má dítě ještě hlad, nebo už je syté, začíná rozhodovat dospělý.

„Rodiče mají na vztah dítěte k jídlu velký vliv. Hodně přitom záleží i na tom, jak o jídle doma mluví. Věty jako ‚Musíš to dojíst‘ nebo ‚Když sníš zeleninu, dostaneš něco sladkého‘ často zaznívají úplně automaticky,“ upozorňuje nutriční terapeutka a lektorka projektu Stop obezitě Petra Zapletalová.

Podle ní je vhodnější o potravinách mluvit přirozeně a neutrálně a vyhnout se jejich jednoduchému rozdělování na dobré a špatné. „I zdánlivé maličkosti mohou ovlivnit, jaký vztah si dítě k jídlu postupně vytvoří,“ dodává.

Dítě se učí přestat jíst. Jenže někdy ho v tom rodiče předběhnou

Děti mají od raného věku mechanismy, které jim umožňují reagovat na hlad a nasycení. Postupně však do stravování vstupuje stále více vnějších vlivů: velikost porce, čas jídla, dostupnost sladkostí, odměny, zákazy i rodičovská očekávání.

Problém věty „nejez tolik“ proto nespočívá v tom, že by každé upozornění na příliš velkou porci bylo automaticky škodlivé. Důležité je, co se děje opakovaně.

Pokud rodič o množství jídla rozhoduje příliš často, dítě se může postupně přestat řídit tím, jestli má skutečně hlad, a začne více vnímat pravidla a zákazy kolem jídla. A právě zákaz dokáže některé potraviny ještě zatraktivnit. To, co je omezené, bývá najednou mnohem lákavější.

Tento efekt sledovala i dlouhodobá studie u dívek ve věku pěti, sedmi a devíti let. Vědce zajímalo, jak moc matky dcerám jídlo omezují a co dívky udělají ve chvíli, kdy už jsou najedené, ale mají před sebou další lákavé jídlo. Ukázalo se, že vyšší míra restrikce v pěti letech souvisela s častějším jedením i bez hladu v dalších letech.

Nejsilnější výsledek se objevil u dívek, které už v pěti letech měly nadváhu a zároveň zažívaly výraznější omezování jídla.

Když jídlo přestane být jen jídlem

Ještě citlivější situace nastává ve chvíli, kdy dítě pochopí větu „nejez tolik“ jako poznámku o své postavě.

Dítě už pak neslyší jen informaci o porci. Může si ji začít překládat jako: „Jím příliš mnoho“, „jsem moc tlustý“ nebo „s mým tělem není něco v pořádku“.

Že nejde o zanedbatelnou věc, ukazuje výzkum 218 matek a jejich dospívajících dcer. Čím častěji rodiče dceřinu hmotnost komentovali, tím častěji se u dívek objevovaly depresivní příznaky, záchvatovité přejídání nebo velmi razantní snahy zhubnout. Rozdíl byl nápadný zejména u posledního ukazatele. Mezi dívkami, jejichž rodiče jejich váhu nekomentovali, používalo extrémní způsoby kontroly hmotnosti 4,2 procenta. V rodinách, kde se o váze mluvilo často, to bylo 23,2 procenta.

Podobným směrem míří i rozsáhlejší výzkum zveřejněný v roce 2023, do něhož se zapojilo přes dva tisíce dospívajících. Negativní poznámky rodičů týkající se jídla, postavy nebo váhy souvisely s některými ukazateli narušeného vztahu k jídlu a horší psychické pohody. Zároveň se ukázalo, že nelze všechny rozhovory o hmotnosti házet do jednoho pytle. Velkou roli hraje tón, obsah i to, zda dítě rodičovu poznámku chápe jako podporu, nebo jako kritiku.

Také další výzkum na více než dvou tisících adolescentech spojil časté negativní poznámky rodičů o tělesné hmotnosti s horšími ukazateli psychického zdraví a se silnější internalizací stigmat spojených s vyšší váhou.

Hranice ano. Neustálé hodnocení nikoli

Z výsledků výzkumů rozhodně neplyne, že rodič nemá mít nad jídelníčkem dítěte žádnou kontrolu. Opak je pravdou. Dospělý rozhoduje o tom, jaké potraviny se doma objeví, jak často se jí, jak pestrý bude jídelníček a jaké základní porce nabídne.

Hana Pávková Málková ze STOB ostatně k výsledkům českého průzkumu připomíná, že „dětství je zásadním obdobím pro utváření vztahu k jídlu a stravovacích návyků, které si často neseme i do dospělosti“.

Pokud se ale z jídla dlouhodobě stane prostor zákazů, kontroly, obav z kilogramů a hodnocení těla, dítě si může od rodinného stolu odnést mnohem víc než jen informaci o velikosti správné porce.