Sdílet
Svátek Vlastimila v českém kalendáři přímo vybízí k ohlédnutí za mužem, který toto jméno proměnil v symbol zlaté éry naší kultury. Když se řekne Vlasta Burian, většině z nás se okamžitě vybaví strhující tempo řeči, komediální suverenita a tvář, která dokázala jediným pohybem obočí rozesmát vyprodané sály.
Josef Vlastimil Burian, narozený v dubnu roku 1891 v Liberci, však nebyl pouze „strojem na lidový smích“. Představoval komplexní fenomén první republiky – muže, který vybudoval impérium zábavy, ovládl filmové plátno i divadelní prkna, a přitom si v soukromí střežil svět, který byl na hony vzdálený jeho bujarým postavám.
Burianova cesta na vrchol nebyla dílem náhody, ale výsledkem dravého talentu a neúnavné práce. Po zkušenostech v pražských kabaretech, kde brousil svůj smysl pro improvizaci, založil v roce 1924 vlastní scénu. Divadlo Vlasty Buriana se stalo jedním z nejúspěšnějších podniků své doby. Divadelní věda jej právem řadí k největším komikům historie, muži s absolutním rytmem a schopností okamžitě reagovat na publikum. Jenže za touto explozivní jevištní energií se skrývala osobnost mnohem složitější, než by se z černobílých filmových veseloher mohlo zdát.
Jeho soukromý život byl protkán kontrasty. Zatímco v záři reflektorů zářil optimismem, v ústraní své vily prožíval stavy hluboké melancholie. Některé prameny dokonce hovoří o maniodepresivních rysech, které z něj činily člověka vnitřně neklidného a křehkého. Právě tento rozpor mezi veřejným obrazem „krále komiků“ a uzavřeným vnitřním světem dělí Buriana od běžných celebrit. Byl to muž úspěchu a luxusu, ale také člověk, který v tichu svého domova hledal stabilitu, jíž mu vnější svět neustále rozkolísával.
Disciplína jako životní krédo
Vlasta Burian nebyl bonvivánem v karikaturním smyslu slova. Představa herce, který po představení propíjí noci v barech a dopoledne tráví v nečinnosti, v jeho případě zcela selhává. Burian byl mužem železné disciplíny. Jeho vztah k pohybu nebyl pouhým rozmarem, ale nezbytnou součástí jeho existence. Jako mladík byl aktivním fotbalistou, vynikajícím brankářem Sparty, a sportovní duch ho neopustil ani v době největší slávy. Věnoval se cyklistice, jízdě na koni a především tenisu, ve kterém dosahoval téměř profesionální úrovně.
V jeho dejvické vile byste nalezli nejen přepychové salony, ale především špičkově vybavenou tělocvičnu, bazén a tenisový kurt. Pravidelný trénink byl pro něj rituálem, který mu pomáhal krotit vnitřní démony a udržovat tělo v kondici, kterou jeho profese vyžadovala. Tělo pro něj nebylo dekorací, nýbrž pracovním nástrojem, o který bylo nutné pečovat s náležitou úctou. Tato fyzická uvědomělost se pak přirozeně promítala do všeho, co dělal – včetně toho, jak přistupoval ke kultuře stolování.
Gastronomie jako vysoké umění
V českém kulturním povědomí bývá Burian občas redukován na sérii grimas, ale on byl ve skutečnosti člověkem s mimořádně kultivovaným zázemím. V jeho domácnosti se vařilo na evropské úrovni a jídlo zde mělo svůj nezastupitelný řád. Burian neuznával ledabylost. Pokud jde o gastronomii, vyžadoval stejnou profesionalitu, jakou sám odváděl na jevišti. Klíčovou postavou jeho kuchyně se stal Jaromír Trejbal, kuchař s mezinárodními zkušenostmi, který dříve působil v nejprestižnějších hotelích a sloužil i šlechtickým rodinám.
Trejbal nebyl jen zaměstnancem, byl architektem Burianova jídelníčku. Díky němu se ve vile objevovaly vlivy vysoké francouzské a rakouské kuchyně. Na stole se střídaly jemné paštiky, telecí rosoly, candát na modro či různé druhy terin. Jedním z nejoblíbenějších jídel samotného mistra byly široké nudle s kuřecími prsíčky na mandlích, připravované na arašídovém oleji. Tento pokrm přesně vystihuje Burianův vkus: elegance spojená s energií, lehkost snoubená s vytříbenou chutí. Jídlo v jeho podání nebylo pouhým nasycením, ale součástí celkového životního stylu, v němž estetika hrála primární roli.
Mezi luxusem a lidovostí
Navzdory zálibě v delikatesách v Burianovi stále přežívala láska k tradiční české kuchyni. Právě v tomto bodě se projevovala jeho lidskost. Můžete mít doma kuchaře světového formátu, a přesto vás v koutku duše bude nejvíce dojímat poctivá koprová omáčka. Burianův vztah ke koprovce se stal téměř legendárním. Podle vzpomínek ji miloval, ale u stolu se k ní dostával jen zřídka.
Zde do hry vstupovala Nina Burianová, jeho celoživotní partnerka a strážkyně jeho zdraví. Nina byla ženou, která stála za každým jeho úspěchem i pádem. Chodila na všechna jeho představení, dohlížela na jeho organizační záležitosti a s neúprosnou přísností hlídala jeho linii. Těžká jídla, omáčky a knedlíky byly v jejich domácnosti na indexu. Burian s oblibou žertoval, že ačkoli je servírované jídlo od Trejbala výtečné, „koprovka je zkrátka koprovka“. Tato touha po zakázaném ovoci dodává jeho portrétu sympatický, až dojemný rozměr.
Pohled na Burianovy jídelní zvyky odhaluje muže, který ctil tradici civilizovaného světa. Oběd v jeho podání nebyl něčím, co se odbude ve spěchu mezi zkouškou a natáčením. Byla to událost s pevným začátkem a koncem, chvíle klidu v jinak hektickém životě hvězdy první velikosti. U stolu se potvrzovala domácí hierarchie i vzájemná úcta. Dnes bychom řekli, že Burian měl vysoce rozvinutý cit pro kvalitu prožitku, on sám by však nejspíše volil slova o noblese a dobrých mravech.
Celý jeho životní styl nesl rukopis intenzity. V práci byl absolutní, ve sportu důsledný, v soukromí citlivý a u stolu náročný. Tato náročnost však nebyla prázdnou pýchou. Vycházela z hlubokého přesvědčení, že život má mít úroveň, ať už se odehrává v záři reflektorů, nebo při rodinné večeři. Burianova postava tak zůstává zajímavá i pro dnešní generaci. Ukazuje nám, že charisma není jen dar od boha, ale skládá se z tisíců drobných, vědomých rozhodnutí: z volby slov, z dodržování disciplíny a z úcty k řemeslu, ať už jde o herectví, nebo o přípravu nudlí s mandlemi.
Odkaz Vlastimila
Vzpomínka na Vlastimila Buriana v den jeho jmenin je tak více než jen nostalgickým ohlédnutím za starými časy. Je to připomínka hodnot, které dnes v rychlém světě občas postrádáme – opravdovost, noblesu a schopnost spojit vysoké s nízkým. Burian byl okázalý i zranitelný, rozmařilý i ukázněný. Dokázal být králem, který se klaní obyčejné koprovce, a klaunem, který v soukromí roní slzy melancholie.
Při příštím sledování některého z jeho nesmrtelných filmů si možná vzpomeneme, že ten muž na plátně, který nás s takovou lehkostí baví, právě ráno uplaval několik kilometrů a nyní se těší na precizně připravenou večeři od svého šéfkuchaře. Vlasta Burian nebyl jen tváří z plakátu. Byl to člověk z masa a kostí, který chápal, že život je příliš krátký na to, abychom ho žili bez stylu a bez chuti. A právě v tom spočívá jeho největší kouzlo, které přežívá desetiletí a stále k nám promlouvá s nezkrocenou silou své jedinečné osobnosti.
