Sdílet
Všechno to odstartovalo tím šíleným dnem roku 1805 u španělského mysu Trafalgar. Admirál Nelson tam sice v bitvě nechal život, ale jeho drtivé vítězství nad francouzsko-španělskou flotilou udělalo z Britů absolutní pány světových oceánů. Pro Napoleona to byla rána přímo na solar. Protože pochopil, že na moři Anglii neporazí, zkusil to jinak: rozhodl se ji nechat ekonomicky vyhladovět. Vyhlásil takzvanou Kontinentální blokádu. Ta s okamžitou platností zakázala dovoz jakéhokoli britského zboží na evropskou pevninu.
Mělo to ale jeden háček, a ten byl sladký. Lidé v Evropě cukr zbožňovali. Jenže ten se tehdy dovážel skoro výhradně z Karibiku na britských lodích jako surová třtina.
Když se luxus zamkl do trezoru
Jakmile začala blokáda fungovat, ceny cukru vystřelily někam do stratosféry. Sladidlo bylo najednou dražší než to nejvzácnější koření z Orientu. Šlechta si tyhle bílé krystaly schovávala ve stříbrných dózách pod zámkem, jako by to byly šperky. Napoleonovi ale došlo, že když nenajde náhradu, jeho impérium se mu brzy začne sypat pod rukama. A to kvůli něčemu tak „obyčejnému“, jako je prázdná cukřenka.
Zavelel tedy vědcům. Jak píše v historických ohlédnutích portál Britannica, právě tato krizová nouze donutila Francii nalít neskutečné peníze do výzkumu, na který do té doby všichni tak trochu kašlali. A záchrana nakonec dorazila z Pruska. Už v polovině 18. století totiž chemik Andreas Marggraf vyzkoumal, že v kořenech úplně obyčejné řepy dříme stejná cukróza jako v tropické třtině. Jeho žák Franz Karl Achard to pak dotáhl do finále, když v roce 1801 rozjel ve Slezsku vůbec první cukrovar na světě.
Teprve Napoleon tomu ale dodal ty správné grády. V roce 1811 podepsal slavný dekret a nařídil masové sázení řepy po celé Francii. Vyčlenil na to nejlepší lány, zakládal speciální školy pro cukrovarníky a neváhal pálit miliony franků, jen aby dokázal, že kontinent je soběstačný a britské lodě nepotřebuje.
Od posměchu k „bílému zlatu“
Britská propaganda se mu ze začátku smála, až se za břicho popadala. Karikaturisté v Londýně kreslili císaře, jak se snaží vymačkat špinavou řepu do šálku, zatímco jeho malý syn pláče, že je to hořké a hnusné. Britové prostě odmítali uvěřit, že by cukr mohl pocházet z něčeho jiného než z exotické třtiny. Řepa pro ně byla jen podřadné krmivo pro krávy, nic víc.
Jenže tenhle cukrovarnický kvas nebyl jen o papírování a dekretech. Byla to hlavně špinavá a neskutečně těžká práce v tehdejších manufakturách, kde se z hlíny a kořenů doslova dolovalo „bílé zlato“. Zkuste si tu atmosféru představit: obrovské měděné kotle, ze kterých stoupá pára, všude hustá, tmavá šťáva a ten specifický pach pařené řepy. Nebyla to žádná sterilní moderní fabrika, ale tvrdá dřina, kde se metodou pokus-omyl ladila krystalizace tak, aby výsledek nesmrděl po hnoji. Tahle syrová energie raného průmyslu nakonec dokázala to, co Londýn považoval za sci-fi – porazit karibské plantáže silou evropské umíněnosti.
Věda zkrátka nelhala. Chemicky byl řepný cukr po rafinaci úplně stejný jako ten třtinový. Francouzské cukrovary začaly brzy chrlit tuny sladkých krystalů a Napoleon mohl slavit. I když po jeho pádu u Waterloo v roce 1815 blokáda padla a levná třtina se do Evropy vrátila, řepný cukr už nikdo nevymazal. Naopak, u nás i jinde se z něj stalo klíčové odvětví, které v polovině 19. století už řepný cukr tvořil podstatnou část světové produkce.
Sladké dědictví ve spíži
Dneska je Evropa v produkci řepného cukru světovou špičkou a Francouzi s Němci pořád vedou peloton. Je to vlastně docela ironie: jedna z největších námořních porážek Francie v historii dala vzniknout průmyslu, který totálně překopal evropské zemědělství. Napoleonova „sladká pomsta“ vyšla dokonale. Zbavila nás závislosti na koloniích a dostala cukr na stůl i lidem, kteří si ho dřív nemohli ani vysnít.
Takže až si příště budete sladit čaj nebo sypat cukr na bábovku, vzpomeňte si na admirála Nelsona a Napoleonův tvrdohlavý dekret. Bez jejich souboje o moře by řepa nejspíš dodnes skončila jen v korytech u dobytka. Místo toho se z ní stala strategická surovina, která vyhrála velkou bitvu o naše chutě.
