Sdílet
Představte si, že procházíte obchodem s potravinami v roce 1920. Mezi čerstvým pečivem a kávou narazíte na luxusní krabičku čokolády značky Burk & Braun. Na obalu není lákavý obrázek kakaových bobů, ale hrdý nápis informující o tom, že každá pralinka byla obohacena o radium. Výrobce sliboval, že tato sladkost vás nejen potěší, ale doslova vás nabije životní energií. A lidé mu věřili. Radium bylo tehdy nejdražší látkou na světě a jeho přítomnost v jídle byla vnímána jako punc nejvyšší kvality a vědeckého pokroku.
Tekuté slunce v láhvi
Největší boom však zažila voda. Tehdejší lékařská obec, často financovaná výrobci, propagovala teorii, že přírodní léčivé prameny jsou účinné právě díky své přirozené radioaktivitě. Když se tedy voda z lázní vyčerpala, přišel na řadu byznys. Na trhu se objevily přístroje jako Revigator. Byla to keramická nádoba vyložená uranovou rudou. Do ní jste si večer nalili obyčejnou vodu z kohoutku a ráno jste měli „zázračný“ radioaktivní elixír, který měl léčit vše od artritidy až po impotenci. Reklamní slogany hlásaly: „Pijte tekuté slunce!“
Podobně na tom byl i chléb. Pekárny v některých evropských městech se chlubily tím, že k hnětení těsta používají vodu s přídavkem radia. Takové pečivo mělo být nadýchanější a zdravější. Nikdo tehdy netušil, že alfa částice, které tyto látky vyzařují, sice neproniknou kůží, ale jakmile je pozřete v jídle, začnou pustošit vaše tělo zevnitř.
Případ Eben Byers: Tragické probuzení
Zlom v tomhle „zářivém“ nadšení nastal až s tragickými případy, které nešlo ignorovat. Tím nejslavnějším se stal osud amerického průmyslníka a golfisty Ebena Byerse. Ten byl nadšeným konzumentem nápoje Radithor, tedy vody s rozpuštěným radiem. Byers věřil, že mu nápoj dodává sílu, a během několika let vypil přes 1 400 lahviček.
Konec byl děsivý. Radium se v těle chová podobně jako vápník, ukládá se v kostech. Byersovi se doslova začala rozpadat čelist, kosti mu křehly a lebka byla plná drobných otvorů. Když v roce 1932 zemřel, jeho tělo bylo natolik radioaktivní, že muselo být pohřbeno v olověné rakvi. Tato událost otřásla veřejností i úřady a vedla k prvnímu vážnému tažení proti „rádiovým šarlatánům“.
Radioaktivní kuchyně jako memento
Fascinace atomem v jídle se však neomezovala jen na radium. Po celá 30. léta se v Německu prodávala zubní pasta Doramad s obsahem thoria, která měla čistit zuby „biologickým zářením“. Existovalo máslo, cukrovinky, a dokonce i pivo, u kterých se marketing opíral o neviditelnou sílu rozpadu prvků. Lidé tehdy nebyli hloupí, jen byli obětí informačního vakua a nekritického obdivu k vědě, která se pohybovala rychleji než etika a bezpečnost.
Dnes se na tyto artefakty historie díváme s mrazením v zádech. Jsou připomínkou toho, jak snadno se může z vědeckého objevu stát nebezpečný marketingový nástroj. Přestože dnes jídlo ozařujeme z bezpečnostních důvodů (radiace se používá k hubení bakterií a prodloužení trvanlivosti, ale jídlo se nestává radioaktivním), ona éra přímého pojídání uranu a radia zůstává černým humorem dějin potravinářství.
Naučili jsme se, že ne všechno, co svítí, je zlato. A že „energie“, kterou nám slibují reklamy, by neměla pocházet z poločasu rozpadu těžkých kovů. Příběh radioaktivní čokolády je důkazem, že v honbě za zdravím a pokrokem jsme občas ochotni ignorovat i ty nejzákladnější instinkty sebezáchovy.
