Sdílet
U nás má ale tento den ještě hlubší význam. Pivo je totiž českou tradicí, technologickým pokladem i kulturním symbolem v jednom. A právě na to jsme se zaměřili v našem redakčním testu, který jsme provedli ve spolupráci s odborníky na senzorickou analýzu a akreditovanou laboratoří.
Historie českého piva se píše dávno před vznikem státní hranice. Ale zásadní moment nastal v říjnu roku 1842, kdy do plzeňského měšťanského pivovaru nastoupil bavorský sládek Josef Groll. „Ten pán změnil svět. Ačkoli první várky dělal ze zahraničních surovin, rychle přešel na domácí slad, žatecký chmel a plzeňskou vodu – a vznikl ležák, který se stal globálním vzorem,“ vysvětlil pro Svět potravin Ing. Jan Pivoňka, PhD., odborník na senzorickou analýzu Potravinářské komory ČR.
O 166 let později získalo „české pivo“ chráněné zeměpisné označení Evropské unie. Což podle Pivoňky není prázdný status. „Je to závazek. Znamená to, že ten, kdo chce označení používat, musí dodržet technologický postup – a ten je v českém případě hodně specifický. Nejde o žádnou zrychlenou průmyslovou výrobu. Bavíme se o dekokčním rmutování, tedy tradiční metodě, kdy se část sladiny zahřívá zvlášť, povaří, a pak se vrací zpět. To je základ plnosti, řízu i chuti,“ říká k jeho výrobnímu postupu.
Redakce podrobila v létě 2025 desítku běžně dostupných českých ležáků laboratornímu i senzorickému rozboru. Výběr padl na značky, které patří mezi nejprodávanější. „Cílem nebylo jen říct, které pivo chutná nejlépe. Chtěli jsme vědět, co v něm skutečně je. Laboratoř sledovala obsah extraktu, alkoholu, hořkost, barvu, ale i látky jako diacetyl, pentanedion nebo DON‑3G, což je mykotoxin vznikající při špatném skladování obilovin,“ popisuje průběh testu pan Pivoňka.
Výsledky ukázaly, že většina piv splňuje základní legislativní limity. Přesto se v senzorickém hodnocení objevily rozdíly. „U některých značek jsme zaznamenali vyšší množství diacetylu. To je sloučenina, která pivu dodává máslový nebo karamelový tón. Někdy jemně, někdy už rušivě. A to už se projeví i v chuti – zvlášť když ho doprovází nižší tělo nebo vychýlená hořkost.“
Odborníci v testu sledovali nejen čísla, ale i to, jak pivo působí v ústech. „Papír vám řekne, že pivo má 12 stupňů, 4,8 % alkoholu, hořkost 28 IBU a barvu 10 EBC. Ale to, co rozhoduje, je celkový dojem. Ležák má být plný, sladově kulatý, s jemně nahořklým dozvukem a stabilní pěnou, která ve sklenici drží jako krém. Když tohle všechno souzní, pak máte před sebou kvalitní český ležák,“ dodává odborník.
Z hlediska zákonných norem se český světlý ležák definuje poměrně přesně: extrakt původní mladiny mezi 11 a 12,99 %, alkohol obvykle mezi 3,8 a 5 %, hořkost v rozmezí 22–40 jednotek a barva mezi 8 a 14 EBC.
Z testu mimo jiné vyplynulo, že některé značky volí méně tradiční cesty – například kombinaci sladu s jinými cukry. Tam se pak může ztrácet charakteristická plnost a sladová zakulacenost. Zákazník to nepojmenuje, ale podvědomě to pozná. Pivo je emocionální nápoj. Musí hladit i překvapit zároveň.
Závěrem testu se potvrdilo, že tradiční technologie i výběr surovin mají stále zásadní vliv na kvalitu výsledného nápoje. A přestože český trh se dnes hemží moderními IPA, APA, soury a jinými styly, klasický ležák si svou pozici drží. „Je to naše zlatá vstupenka do pivního světa. A bylo by chybou ji vyměnit za módní výstřelek. Ne, že by experimenty neměly smysl – ale když se řekne ‚české pivo‘, většina světa si představí právě ležák. A ten si zaslouží respekt.“
Takže pokud dnes zvedáte sklenici, udělejte to nejen na počest Mezinárodního dne piva, ale i na počest tradice, která má smysl. V českém podání totiž pivo není jen pití. Je to tekutá paměť národa. A jak ukázal náš test – pořád chutná skvěle.
