Sdílet
Jistě namítnete, že ti šťastnější lidé naopak ve stresu nejedí. My se ale dnes podíváme na opačný fenomén, kdy jídlem zaháníme naše nepohodlí. Naše tělo pak začne plakat po nějaké laskomině nebo lahůdce, kterou si uděláme radost. Ostatně, tentýž model známe i od našich dětí.
Mám stres, dám si čokoládu
Když prožíváme silné emoce, smutek po rozchodu, stres v práci nebo úzkost, náš mozek aktivuje odměnové mechanismy, které nás vedou k jídlu, a to nejčastěji vysoce kalorického a chuťově přitažlivého typu. Výzkum ukazuje, že chronický stres je spojen s emočním jedením a preferencí kaloricky bohatých pokrmů, zatímco naopak touha po nízkokalorických potravinách klesá. Ne nadarmo i v televizi sledujeme show, v nichž se obézní až morbidně obézní lidé cpou těmi nejnezdravějšími „pochutinami“ a pomalu se vědomě zabíjejí, protože neumějí vyřešit nějaký dlouhodobý problém, který si třeba i odmítají připustit.
Mechanismus je zřejmý: Zvýšený kortizol zvyšuje ghrelin a aktivuje nucleus accumbens a amygdalu, tedy části mozku spojované s odměnou, zatímco aktivita dorsolaterálního prefrontálního kortexu, zodpovědného za sebekontrolu, klesá.
Mozek strádá a tělo chce víc
Další studie o nekonrolované konzumaci jídla jen potvrzuje, že pod stresem dochází k oslabení funkce prefrontálních oblastí mozku, které nám brání „ztratit kontrolu“, zatímco odměnové oblasti reagují zesíleně. To vede k tak zvaným binge-eating epizodám, kdy člověk naprosto postrádá schopnost odolat přitažlivým potravinám. Jídla s vysokou kalorickou hodnotou, kombinující cukr, tuk a sůl, vyvolávají silnou uvolňovací reakci dopaminu, jelikož tlumí stres a krátkodobě zlepšují náladu, ale dlouhodobě podporují pocit viny a tím touhu po dalším jídle.
Navíc experimenty potvrzují, že lidé s tendencí k emočnímu jedení konzumují výrazně víc kalorických jídel po běžném stresu než ti, kteří tuto tendenci nemají. Nejde tedy jen o množství jídla, ale hlavně o jeho kvalitu. „Stres nás přiměje k volbě nezdravých potravin, což má významný dopad na zdraví i tělesnou hmotnost. Když se rozváděla moje klientka, řekla, že ji ani nenapadlo jíst kvůli hladu. Ale hledala úlevu a nacházela ji v čokoládě a chipsách,“ připomíná psychoterapeutka Mgr. Petra Černá, která se zabývá mimo jiné i emočním jedením a závislostí na jídle. „Mozek si řekne ‚potřebuji odměnu‘, a to stačí, i když hlad tu není přítomen.“
Nedokážeme říct ne
„Nejzajímavější na tom je, že to není slabost. Fyzicky i neurologicky nedokážeme říct ne,“ vysvětluje doktor Tomáš Kubíček.„Pod stresem jsme méně schopní aktivovat sebekontrolu ve frontálních oblastech, a naopak víc reagujeme na odměnu. Je to biologické, nikoli morální selhání.“
Tělo prostě chce mnohem víc. A to nejen v těžkých životních situacích, ale klidně i ve stresu z chladu, do něhož se dostáváme dobrovolně, třeba i díky nebo kvůli otužování. Právě v ledové vodě je naše tělo od tlakem, a tedy opět si říká o odměnu. Studené sprchy, ledové vany a ranní běh ukončený hupsnutím do řeky jsou trendy, které ovládly sociální sítě i wellness scény. Lidé hledají restart, posílení imunity nebo cestu k lepší náladě. Někteří ale do toho ještě navíc vkládají i naději na zhubnutí s tím, že chlad stimuluje metabolismus. Jenže s lepším spalováním to rozhodně není to tak jednoduché.
Otužování sice dle nových článků zvyšuje výdej energie, ale zároveň zvyšuje i hlad. Tělo vnímá chlad jako stresor a reaguje žádostí o kompenzaci, tedy o jídlo. Výsledkem může být paradoxně přibírání místo hubnutí.
Mozek ve střehu. Nepohodlí kompenzuje chutí
„Tělo není stroj. Když ho vystavíme extrémnímu podnětu, jako je stres, smutek, deprese, dlouhodobá nespokojenost s čímkoli, ale ledová voda, mozek to může vyhodnotit jako hrozbu. A co pomáhá při stresu? Kalorie,“ vysvětluje psycholožka a výživová koučka Mgr. Lucie Zahrádková. „Je to podobné jako u jiných stresorů, které všechny zvyšují riziko emočního jedení.“
„U některých lidí může otužování paradoxně fungovat jako spouštěč přejídání, i když si to neuvědomují. Cítí se po něm prázdní, vyčerpaní, a jdou to vyrovnat jídlem,“ říká fyzioterapeut a kouč Wim Hofovy metody Jan Sedláček. „Zvenčí to vypadá jako zdravý životní styl, ale uvnitř může jít o klasický stresový mechanismus.“ Důležitým momentem je podle něj i čas, kdy otužování provádíme. Ranní ledová sprcha nalačno může tělo ještě více rozhodit, pokud nedojde k dostatečné výživě. „Když do sebe hned po sprše nalijete jen kávu a vyrazíte do práce, tělo si večer řekne o dvojnásob,“ dodává.
Tento jev má i své hormonální pozadí. Při vystavení stresu dochází k výkyvu v hladinách kortizolu, který zároveň ovlivňuje hormony hladu, především ghrelin. To potvrzuje studie publikovaná v časopise Obesity, podle které lidé vystavení chronickému stresu konzumují více kaloricky bohatých potravin, zejména sladkostí a tuků.
Emoční hlad není výmysl
Přejídání pod vlivem stresu není jen otázkou slabé vůle. „Emoční jedení má fyziologický základ. Není to selhání, ale reakce,“ říká Lucie Zahrádková. „Lidé, kteří procházejí pravidelným psychickým stresem, vykazují vyšší preference k jídlu s vysokou kalorickou hustotou, bez ohledu na hlad. Klíčem je tedy vnímat své tělo i signály psychiky, a nečekat, že chlad vyřeší přejídání nebo chuť na sladké.“
Mozek má jediný cíl: přežití. A to pokud jsme smutní, stejně jako pokud mrzneme v ledové vodě. A jeho obranné mechanismy jsou hluboce zakořeněné. Studené sprchy i jiné formy diskomfortu mají své místo, ale vždy s vědomím, že stres vyžaduje kompenzaci. A tou by neměl být jen dort z ledničky.
Nepohodlí není automaticky cesta k disciplíně. Naopak: někdy nás dostane zpět do starých vzorců, které jsme chtěli opustit. Vnímejte se a hlavně jezte, když máte hlad, ne když vám mozek po stresu říká, že potřebuje útěchu.
