Sdílet
Otevírají se restaurace, které by jinak dávno zavřely. Nehledají zisk, jen nechávají jít lidi dovnitř, protože venku je zima a demonstranti jsou po hodinách v ulicích vyčerpaní. Objevují se hrnce s polévkou – někdo ji uvařil doma, někdo ji přivezl z kolejí, jindy ji poslala menza. V kelímcích mizí horký čaj, kolem rukou putují bochníky chleba a nikdo neřeší, kdo co přinesl a kdo co odnáší. V pamětnických výpovědích se stále opakuje totéž: jídlo bylo tehdy možná nenápadné, ale drželo lidi pohromadě.
Atmosféra těch dnů se málokdy popisuje skrze vůni polévek nebo teplo rukou ohřívaných o kelímek, ale kdo tehdy v Praze stál, ví, že právě tyto drobnosti vytvářely pocit, že se společnost semkla víc než kdykoli předtím. Nebyla to žádná organizovaná pomoc, spíše řetězec spontánních gest, ze kterých vzniklo něco, co by se s trochou nadsázky dalo označit za nepsanou „kuchyni revoluce“.
Co dává 17. listopadu jeho váhu
Sedmnáctý listopad má v českých dějinách dvě vrstvy, které se na sebe časem jen náhodou posadily. Ta starší spadá do roku 1939, kdy nacisté po protiokupačních akcích studentů rozhodli, že vysoké školy v protektorátu prostě skončí. Univerzity byly zavřené, devět studentských představitelů popravili a stovky mladých lidí zmizely v koncentračních táborech. Tehdejší akademická obec byla prakticky paralyzovaná.
Druhá rovina téhož data přišla o půl století později a měla úplně jinou energii. Na Albertově se tehdy sešla obrovská studentská demonstrace, původně povolená, ale večer se situace změnila. Zásah bezpečnostních složek na Národní třídě vyvolal reakci, kterou režim nedokázal zastavit. Během několika dnů začalo být jasné, že právě tady se láme éra komunistické moci.
Proto je dnešní 17. listopad státním svátkem nesoucím název Den boje za svobodu a demokracii, a zároveň Mezinárodním dnem studentstva. Jedno datum, dva silné příběhy, oba pevně spojené se studenty.
Jídlo jako svědek revoluce i hranice mezi dvěma epochami
Ačkoli 17. listopad nemá vlastní tradiční pokrm, jídlo k tomuto dni patří víc, než by se zdálo. V roce 1989 mělo čistě praktický účel – udržet lidi v mrazivých ulicích a dodat jim energii na dlouhé dny, kdy se ještě nevědělo, jak rychle se věci změní. Po roce 1989 se však role jídla proměnila.
Jídlo tedy k 17. listopadu nepatří jako tradice, ale jako svědek. V roce 1989 to byla polévka, která zahřála promrzlé ruce. Na začátku devadesátých let to byla nabídka obchodů, která najednou ukázala, jak moc se život změnil. A dodnes platí, že právě na talíři se nejrychleji pozná, v jaké době a v jaké zemi člověk žije.
