Sdílet
Co jim ale brání v rychlejším rozšíření, je množení. Olivovníky rostou pomalu, zakořeňují těžko a vyžadují víc péče než jiné ovocné stromy. Právě tady nastupuje věda. Doktorandka Pavla Přinosilová ze Zahradnické fakulty Mendelovy univerzity se věnuje mikropropagaci – tedy laboratornímu množení in vitro. V praxi to vypadá tak, že z rostliny odebere kousek pletiva a přenese ho do sterilního kultivačního média, které obsahuje minerální látky, cukry, vitaminy i růstové regulátory. Každých pár týdnů se musí živný roztok měnit, aby rostliny měly čerstvé živiny. Celý proces se odehrává pod přísnou kontrolou – sebemenší bakterie nebo plíseň by totiž znamenala konec.
Tradiční množení řízky trvá roky a úspěšnost bývá malá. Laboratorní metoda je rychlejší a nabízí i to, co se v zahradě udělat nedá: přesné klony mateřské rostliny. Přesto ani v laboratoři to není sprint. Od prvního kousku pletiva k mladému stromku vede cesta dlouhá minimálně půl roku, často i víc. „Výhodou je ale to, že získáme zdravé a geneticky identické rostliny,“ vysvětluje Přinosilová zde.
Na projektu spolupracuje s česko-italskou firmou Vitrotree by Battistini, která má zkušenosti s komerčním množení nejrůznějších dřevin – od eukalyptů po borůvky. Partnerství dává vědeckému výzkumu možnost vyzkoušet výsledky rovnou v praxi.
Olivy a zdraví: víc než jen olej na salát
Když se řekne olivovník, málokdo si vybaví jen stromy. Většině z nás se rovnou vybaví olivový olej – základ středomořské kuchyně. Ne náhodou. Obsahuje vysoký podíl nenasycených mastných kyselin, zejména kyselinu olejovou, která prospívá srdci a cévám. Navíc je bohatý na polyfenoly, antioxidanty, které chrání buňky před stárnutím a záněty.
Podle studií dokáže pravidelná konzumace kvalitního extra panenského oleje snížit riziko kardiovaskulárních onemocnění až o třetinu. V Itálii nebo Španělsku proto není neobvyklé dát si každé ráno lžičku oleje nalačno – na podporu trávení i imunity.
Strom, který přežil tisíciletí
Olivovník je strom, který si zaslouží respekt i kvůli své dlouhověkosti. Na Krétě roste exemplář, jehož stáří se odhaduje na tři tisíce let – a pořád rodí. Z jedné olivy se přitom získají jen kapky oleje; na litr extra panenského je potřeba čtyři až pět kilogramů plodů. Olivová „ratolest“ byla od antiky symbolem míru a vítězství a najdete ji dodnes i ve znaku OSN. A není to jen kuchyně: v Řecku se olej používal i v kosmetice a jako palivo do lamp.
České olivovníky zatím zůstávají v rovině pokusů a laboratoří. Ale trend je jasný: s mírnějšími zimami a novými pěstitelskými metodami se jejich šedozelená koruna možná brzy stane běžnou ozdobou zahrad. A kdo ví, třeba se jednou dočkáme i moravského olivového oleje, který bude stát po boku těch italských či španělských.
Skutečně černé vs. chemicky zčernalé: jak poznat rozdíl v olivách
Na první pohled vypadají všechny černé olivy stejně. Jenže zdání klame. Ty, které na stromě skutečně dozrály a postupně přišly o svou typickou hořkost, mívají plnější chuť a často i jemný nasládlý tón. Právě díky nim je olivový olej spojován s celou paletou prospěšných látek, od polyfenolů až po antioxidanty.
Jiná kapitola jsou olivy, které zčernají až v továrně. Ve skutečnosti jde o zelené plody, jimž výrobci pomohou chemicky – nejčastěji oxidací za přítomnosti solí železa. Výsledkem je dokonale černá barva, kterou by příroda sama nikdy nenabídla, a chuť, která bývá spíš plošší, někdy dokonce lehce kovová. Tyto olivy pak chutnají ploše, někdy až kovově, a právě proto bývají levnější a hojně končí v pizzách nebo konzervovaných směsích.
Evropská legislativa tuto praxi připouští – na etiketě však musí být uvedeno, že jde o „černé olivy oxidované“, nebo musí být v seznamu ingrediencí jasně uvedeny použité látky (např. E 579 – glukonát železnatý, E 585 – laktát železnatý). Rozdíl mezi přirozeně černými a průmyslově zčernalými olivami je tedy nejen chuťový a výživový, ale i právně definovaný: co je černé, nemusí být vždy zralé.
