Sdílet
Přesto právě tento podivný kovový rám s kolečky způsobil revoluci v tom, jak nakupujeme, jak výrobci balí potraviny a jak vlastně fungují celé supermarkety.
Nákupy znamenaly dřív jen bolavé ruce
Ještě na začátku 20. století byla většina nákupů otázkou jedné tašky nebo košíku, několika pytlíků mouky nebo košíku s čerstvými potravinami. Zákazníci chodili k malým obchodníkům, kde jim prodavač z regálů donesl, co potřebují. Nic jako „velký týdenní nákup“ tehdy neexistovalo a ani nemohlo. Prostě jste unesli jen to, co jste unesli.
Když se na scéně začaly objevovat první supermarkety, tedy samoobslužné prodejny, kde si zákazník zboží vybíral sám, měl tento nový koncept jeden velký problém: lidé byli fyzicky limitovaní. Historikové popisují, že zákazník přestal nakupovat ve chvíli, kdy už měl obě ruce plné.
Mimochodem, do té doby se používaly jen košíky — malé, drátěné či dřevěné. Ty ale nestačily na velké rodinné zásoby.
Sylvan Goldman: Muž, kterého dějiny potravinářství nezapomněly
Všechno to změnil americký podnikatel Sylvan Nathan Goldman, rodák z Oklahomy a spolumajitel obchodního řetězce Humpty Dumpty. Jeho cesta k vynálezu ale nebyla rozhodně vůbec přímočará. Goldman si po zavedení samoobslužného prodeje všiml jediné věci: lidé by koupili mnohem víc, kdyby měli jak zboží přenášet. Jak sám později vysvětloval: „Viděl jsem zákazníky, kteří přestali nakupovat přesně ve chvíli, kdy se jim naplnily ruce.“
A to ho samozřejmě rozčilovalo, protože se mu tak krátily tržby. První prototyp nákupního vozíku si Gldman sestrojil v roce 1936 s odzbrojující jednoduchostí: dvě skládací židle, kolečka a kovový košík. Dnešní člověk by si ťukal na čelo, ale tehdy šlo o převratný nápad.
Den, kdy se nákupní vozík poprvé rozjel
Oficiální uvedení do obchodů proběhlo 4. června 1937 v obchodě s potravinami Humpty Dumpty v Oklahoma City. Goldman stál u dveří obchodu s očekáváním, že lidé budou jeho novinku milovat. Jenže nikdo, opravdu nikdo, ji nechtěl použít. Proč? Důvod byl prostý.
Ženy odmítaly tlačit cokoli, co připomínalo kočárek — konečně se ho zbavily, proč by se k němu vracely? Muži zase považovali vozík za nedůstojně ženský. Jeden zákazník prý dokonce řekl, že „tlačit vozík je práce pro jeho manželku“. Jak uvedla pro Smithsonian Magazine Alyson Atchisonová, ředitelka galerií a sbírek v Science Museum Oklahoma, „muži považovali vozíky za zženštilé a říkali, že je tlačit je ženská práce.“ Dnes muzeum hrdě vystavuje první vozík, který Goldman uvedl do veřejného provozu a který strávil své první dny nepoužívaný a opomíjený před jeho obchodem.
Genialita nebyla ve vynálezu, ale v marketingu
Goldman se ale odmítl jen tak vzdát. Byl navíc nejen vynálezce, ale i vizionář v marketingu. A tak přišel s tahem, který by klidně mohl být případovou studií na moderní obchodní škole. Najal muže a ženy-modely, aby po obchodě jezdili s vozíky, usmívali se a nakupovali s lehkostí. Ostatní zákazníci je okamžitě začali napodobovat. Odpor zmizel téměř ze dne na den.
Podle štehdejích novinových reportáží se po prvních hodinách geniálního marketingového nápadu „lidí s vozíky vyrojily desítky“. A pak přišel další problém: Nebylo dost vozíků.
Když nestačí jeden – musí jich být tisíce
Úspěch byl tak drtivý, že během několika let vznikla sedmiletá čekací listina na výrobu vozíků. Navíc se rozhořely patenty o to, kdo smí produkovat skládací (zasouvací) modely, které známe z dnešních supermarketů. Systém zasouvání vznikl v roce 1940 a stal se okamžitým standardem. Konečně se přestaly kupit desítky vozíků před prodejnou a šetřilo se místo.
Větší košík znamenal větší nákup a výrobci potravin to rychle pochopili. S příchodem vozíků se změnila nejen logistika, ale i potravinářský průmysl. Výrobci začali nabízet větší balení mouky, cukru či kávy, rodinné velikosti konzerv i velkoobjemové krabice cereálií. Vozík ale nejen že zvýšil objem nákupů, ale zásadně změnil obchodní model supermarketů. Zkrátka: větší vozík = větší prodeje.
Desítky milionů vozíků dnes krouží světem
Dnešní odhady říkají, že jen v USA je v obchodech 20–25 milionů nákupních vozíků. A stále se vyvíjejí: od plastových modelů přes chytré vozíky se skenery až po automatické systémy, které se samy vrací. A přitom všechno začalo dvěma židlemi, jedním košíkem a mužem, který měl prostě dobrý nápad.
Uvidíme, jednou třeba budou vozíky nakupovat za nás.
