Sdílet
Všechno začínalo už samotným jazykem. Recepty byly psány výhradně v ženském rodě a v duchu dobové výchovy neznaly slitování. Hospodyně se z nich dozvídala, že „vezme žejdlík smetany“ a „nastrouhá trochu muškátového oříšku“, přičemž se předpokládalo, že ví nejen co je to žejdlík, ale také kolik takové „trochu“ obnáší. Pokud to nevěděla, měla zkrátka smůlu – tehdejší kuchařky nebyly pedagogickými příručkami, ale spíš kuchařskou biblí, kde se pochybnosti netrpěly.
Metriky, které zavaří mozek i ruce
Systém měření ingrediencí by dnešního kuchaře přivedl k nervovému kolapsu. Místo gramů a mililitrů se pracovalo se žejdlíky, loty, kvantle a libry, přičemž jednotky se proměňovaly podle nálady autora i zvyklostí dané oblasti. A co hůř, recepty často mířily na zručné kuchařky s vytříbeným instinktem, takže řada pokrmů se obešla bez podrobného návodu. Dnešní poctivý foodbloger by zřejmě padl do mdlob při představě, že čtenářky neinformuje, kolik minut se má maso dusit nebo jakou konzistenci má mít těsto. Tehdy se totiž vědělo, že dobrá hospodyně prostě ví. A když neví, měla by se stydět.
Dalším specifikem byla stoprocentní orientace na ženské publikum. Kuchařky se netajily tím, že jsou psány „pro dcerky české a moravské“ nebo „pro paní, děvčata a služebné dívky“. Mužům do těchto svazků vstup zakázán – jejich role končila u talíře a maximálně u chvály. Výjimkou byly kuchařky určené pro kuchaře v zámeckých kuchyních, ale tam se vařilo podle jiných pravidel. Hospodyně 19. století byla zároveň kuchařkou, zásobovačkou, dietoložkou, zdravotnicí i uklízečkou. Kuchařky tomu odpovídaly – kromě receptů nabízely rady, jak správně umýt podlahu, ošetřit řezné rány nebo jak vybrat dobrého řezníka, což je dnes kategorie samostatného blogu.
Zemčata, turecký pepř a guláš na historický způsob
Dobové kuchařky přinášejí i fascinující slovníček tehdejších surovin. Brambory vystupovaly pod jménem „zemčata“, paprika byla „turecký pepř“ a pokud se v receptu objevilo maso, rozhodně se nešetřilo slovy. Maso se nekrájelo na kostky, ale „sekalo na lístky“, což zní spíš jako floristická příručka než kulinární rada. Přesto tyto poetické obraty přinášejí cenné svědectví o dobové kuchyni – syrovější, upřímnější a rozhodně ne posedlé estetickými filtry na Instagramu.
Konec iluzí, začátek ilustrací
Vizuální doprovod byl v kuchařkách za Rettigové výjimkou. Pokrm si měl čtenář představit, nikoli ho vidět. První ilustrace se v českých kuchařkách objevují až ve druhé polovině 19. století, a i tehdy jde spíš o obrázky kuchařek při práci než o lákavé foodstylingové záběry. Rettigová sama však do svých receptů vkládala cosi osobního – nešlo jí jen o jídlo, ale o celkovou kultivaci domácího života. A právě proto ji dodnes vnímáme nejen jako autorku receptů, ale jako kulinární ikonu, která věděla, že dobrý guláš je jen začátek. Poctivá hospodyně musí zvládnout mnohem víc – třeba rozpoznat, kdy je čas pustit k plotně i muže. Ale na to si česká kuchyně počkala ještě dalších sto let.
