Sdílet
Profesor Kent Berridge z University of Michigan připomíná (Berridge et al., 2016, Nature Reviews Neuroscience), že náš mozek vnímá tyto podněty jako takzvané „supernormální stimuly“. Jde o jakési přehnaně silné varianty původních lákadel, která měla zásadní význam už pro přežití našich dávných předků. Vědecké experimenty s ptáky ukazují, že například raději zasednou na obří, uměle zvětšená vejce než na ta reálná. Podobný princip funguje i u lidí: snadno nás přitahují uměle zesílené vizuální podněty nebo i vysoce průmyslově zpracované potraviny.
Tím ale příběh nekončí. Tyto formy potěšení už dávno neuspokojují pouze základní biologické potřeby. Často se k nim obracíme jako k nástroji emoční regulace. Po rozchodu nás láká půllitr zmrzliny, ve chvílích osamělosti zase digitální obrazy falešné intimity. V obou případech jde o únik – krátkodobou úlevu od stresu, úzkosti či studu. Výzkumy ukazují, že osamělost je spolehlivým prediktorem jak problematického vztahu k jídlu, tak i nadměrného vyhledávání vizuálních podnětů erotického charakteru (Rogers & Sobal, 2020, Appetite; Grubbs et al., 2015, Journal of Sex Research).
Oba fenomény fungují jako mechanismus sebeuklidnění. Když emoce přetékají a mozek volá po okamžitém zmírnění napětí, nabízí se snadno dostupná cesta. Problém nastává ve chvíli, kdy se z dočasné berličky stává zvyk, ba dokonce nutkání. Tento jev popsala například klinická psycholožka Dr. Nicole Prause ve svých studiích o neurobiologii odměny (Prause et al., 2013, Biological Psychology).
A zde přichází ke slovu další paradox: čím více se snažíme tato chování násilně potlačit, tím více na ně fixujeme svou pozornost. Řada studií na téma restriktivního stravování ukazuje, že přísná dieta často vede k epizodám přejídání, kdy nakonec člověk sní více, než kdyby žádná pravidla neměl (Polivy & Herman, 2002, American Psychologist). Stejný princip platí i pro oblast vizuálních podnětů spojených se sexualitou – rigidní zákazy mohou vést k tzv. rebound efektu, kdy se zakázané chování stává ještě lákavějším.
Aby byl seznam podobností úplný, nelze pominout ani společenský faktor studu. Jak stravování, tak intimita jsou obklopeny morálními soudy, které vedou mnoho lidí k tomu, aby své slabosti tajili. Tato vnitřní izolace paradoxně posiluje cyklus opakovaného hledání úlevy tam, kde si ji později vyčítáme.
Pokud ovšem pochopíme, že v jádru nejde o slabou vůli, ale o neuspokojené psychologické potřeby — potřebu spojení, bezpečí a emoční regulace — může se náš pohled na celou problematiku dramaticky proměnit. „Cílem by nemělo být restriktivní zakazování, ale rozvoj emoční inteligence a schopnosti zvládat stres jinými, zdravějšími způsoby,“ říká pro Psychology Today klinický psycholog dr. Cameron Sepah (Sepah, 2021, Psychology Today).
Skutečné řešení tak paradoxně neleží v zákazu, ale v pochopení, v práci se studem a ve vědomém hledání autentických forem intimity a spojení — ať už s druhými lidmi, nebo se sebou samými.
Zdroj: Psychology Today
