Sdílet
Právě barva patří k nejsilnějším vizuálním podnětům – v gastronomii a potravinářství má mnohem větší význam než jen estetiku. Stačí odstín pokrmu a náš mozek předpokládá chuť, očekávání se mění i to, jestli si výrobek koupíme.
Růžová chutná sladčeji
Vědci na toto přišli už ve 70. letech, když lidem naservírovali bílý jogurt a jeho růžové „klony“. I když šlo o naprosto totožný produkt, ten růžový byl obecně vnímán jako sladší a výrazně jahodovější. Další výzkumy to potvrzují – například kapitola Food Color and Its Impact on Taste/Flavor Perception od Spence a Piqueras‑Fiszman (2016) dokládá, že barva dokáže dramaticky formovat chuťová očekávání a prožitky.
Profesor Charles Spence z Oxfordu upozorňuje: „Mozek nečeká, až chuťové pohárky vyšlou signál. Touží chuť předvídat podle toho, co vidí.“ Když zahlédneme růžovou, mysl zvedá záplavu asociací se sladkým ovocem – a chuťové buňky souhlasně kývnou.
Proč je pomerančová limonáda oranžová
Konzumenti automaticky spojují barvu s chutí: pomeranč = oranžová, jahoda = červená, máta = zelená. Barevná nesouladnost v tomto asociativním schématu vyvolává nesouhlas a mnohé odradí. Potravinářský průmysl proto ladí odstíny podle kulturního vnímání – v Japonsku bývá třešňová příchuť spíše světle růžová až bílá (představa sakur), u nás častěji sytě červená.
Přirozené versus umělé
Regulátoři barvy sledují pečlivě. Evropský úřad pro bezpečnost potravin (EFSA) zareagoval na takzvanou „Southamptonskou studii“ (rok 2007), která navázala spojitost mezi syntetickými barvivy a hyperaktivitou u dětí. Na jejím základě byly některé látky staženy z trhu, jiné mohou být využívány jen s jasným varováním na obalu.
Výrobci reagují častou volbou přírodních barviv: karotenoidy, betanin z řepy nebo kurkumin. Ty ale často hůř vydrží světlo, teplo či pH, což často staví producenty do dilema – „čistý štítek“ versus stabilita výroby.
Iluze ceny i kvality
Barva jídla ovlivňuje i vnímání jeho hodnoty. Zásadní experiment od Morrot, Brochet a Dubourdieu (2001) ukázal, že bílé víno obarvené na červeno bylo degustanty popisováno jako s tóny třešní či černého rybízu – přesně podle červeného vína. Vizuální signál přepsal vůni.
Podobně i tmavší čokoláda bývá vnímána jako kvalitnější – i když rozdíl spočívá jen v pražení bobů, ne v receptuře. Barva funguje jako předvídatelný signál, kterému mozek věří, často i bez hlubšího rozmyslu.
Marketing s paletou v ruce
Supermarket je vlastně inscenace barev: chléb musí mít zlatavý odstín, jogurtové kelímky musí „křičet“ barvami ovoce, light produkty balí do modré, aby evokovaly lehkost a svěžest. Marketing plánuje celé palety vědomě – barva je nástroj, kterým se prodává představa chuti i kvality.
Barva zároveň může varovat: hnědnutí masa signalizuje zkažení, vyblednutí zeleniny upozorňuje na ztrátu čerstvosti. Může tedy chránit. Potravináři někdy barviva využívají, aby iluzi čerstvosti prodloužili – což je právě hranice mezi etikou a marketingem.
Oči jedí první
„Jíme očima“ není jen obraz – je to potvrzený neurologický fakt. Experti jako Spence a Piqueras‑Fiszman (2016) ukazují, že až třetina chuťového vjemu pochází z barvy, nikoli z chuti samotné. A studie s vínem (Morrot a kol., 2001) dokazuje, že barva může ovlivnit i odborné hodnocení.
Pro spotřebitele je to jednoduché: barva je nápověda, ne záruka. Může nám z měr dělat sladší, kvalitnější nebo čerstvější zážitek. Ale může být i varování. Možná proto ten „růžový“ jogurt chutná tak skvěle – protože náš mozek si to přeje.
