Sdílet
Když čokoláda v 16. století poprvé dorazila do Evropy, měla k dnešní sladké pochoutce daleko. Byla to hustá a hořká tekutina, kterou Evropané převzali z aztéckých receptur. Do rozdrcených kakaových bobů se přidával med, vanilka i špetka pálivého koření. Španělští dobyvatelé ji přivezli z Mexika spolu s kakaem, které tamní civilizace nepoužívaly jen k výrobě nápojů, ale také jako platidlo. Jeden kakaový bob měl v Aztécké říši svou hodnotu. Čokoláda nebyla jídlem — byla zbožím. Luxusním, vzácným a přístupným jen těm nejbohatším.
Evropská šlechta ji brzy přijala za svou. Zatímco prostý lid pil pivo nebo ředěné víno, na dvorech španělských, francouzských i rakouských aristokratů se podávala čokoláda. Drahá, dovážená, připravovaná obřadně. Přístup k ní měli ti, kteří si mohli dovolit nejen samotnou surovinu, ale i dovozní cesty, skladování a personál schopný nápoj připravit.
První myšlenky podávat čokoládu v chlazené podobě se zrodily v Itálii. V Neapoli, která tehdy patřila mezi nejvýznamnější kulinářská centra Evropy, začali cukráři na konci sedmnáctého století experimentovat s mraženými dezerty a hledat nové příchutě. Do té doby se připravovaly hlavně ovocné sorbety. Jejich výroba byla snazší — sladká ovocná šťáva se smísila s cukrem a poté chladila v ledových jámách, do nichž se v zimě svážel led z hor.
U čokolády to bylo složitější. Bylo třeba spojit tuk, cukr, mléko i čokoládovou hmotu v konzistenci, která vydrží mražení, zůstane hladká a nevytvoří ledové krystalky. Mistrům neapolských kuchyní se to ale podařilo. A tak vznikla první čokoládová zmrzlina — zatím ovšem stále jako výsada aristokratů.
Ještě dlouho zůstávala tato pochoutka vzácností. Nejen kvůli surovinám, ale také kvůli technologiím. Chlazení zůstávalo sezónní a náročné. Led z hor byl vzácný, skladoval se v hlubokých šachtách a dovážel v blocích. Suroviny i samotná výroba proto patřily k tomu, co si mohli dovolit jen nejbohatší měšťané a dvory.
Změnu přineslo až devatenácté století. S nástupem průmyslové revoluce přišla technologie strojního mražení, která umožnila vyrábět zmrzlinu celoročně a ve větších objemech. Chladicí stroje, standardizované receptury a dostupnější cukr i mléko otevřely dveře širším vrstvám společnosti. Najednou se z luxusu stal výrobek, který si mohli koupit i obyčejní lidé na ulici. První zmrzlinové vozy, kočáry a později i stánky rozšířily zmrzlinu do měst a vesnic. Čokoládová příchuť přitom zůstala mezi těmi nejoblíbenějšími.
