Sdílet
Aniž byste si toho byli vědomi, tohle všechno vás naladilo. Chuť se nabudí, jazyk zbystří a žaludek se připraví. Ne proto, že jste hladoví. Ale protože slyšíte, že se jí. A to je pro náš mozek signál silnější než delikatesy v menu. Zatímco doma bývá jídlo rituálem v tichu, které může být konejšivé – v restauraci funguje úplně jiný orchestr. Ten, který vás nevědomky nutí jíst víc, chutě vnímat silněji, a jídlo hodnotit jako lepší.
Podle oxfordského profesora Charlese Spence, předního světového experta na tzv. neurogastronomii, hraje zvuk v našem vnímání chuti stejně důležitou roli jako čich. Možná i větší – protože právě skrze uši dokážeme jídlu věřit. „Lidé si myslí, že jedí pusou. Ale jedí hlavou – a hlava zpracovává celé spektrum vjemů,“ říká Spence ve své studii.
Právě na jeho experimentu se ukázalo, že v hlučnějším prostředí lidé vnímají některé chutě výrazněji – konkrétně sůl a umami. Naopak sladká složka se ztrácí jako ozvěna v horské chatě. To vysvětluje, proč nám smažená jídla a tučnější pokrmy připadají v restauracích „chutnější“. Zčásti za to může recept, ale z větší části hra zvuků.
Když slyšíte, že ostatní jedí, chcete jíst taky
V roce 2015 potvrdili výzkumníci Yan a Dando fakt, že „vysoká hladina okolního hluku nejenže mění senzorické vnímání jednotlivých chutí, ale také zvyšuje chuť k jídlu samotnou“. Jinými slovy: pokud kolem sebe slyšíte čilý zvukový provoz, ať už jde o cinkání příborů nebo smích u vedlejšího stolu, vaše tělo si začne jídlo vychutnávat víc.
Psychologicky jde o kombinaci efektu napodobování (mirror neurons) a tzv. „crossmodality“ – tedy propojení smyslů. Mozek vnímá jídlo jako více přítomné, živé a výtečné, pokud dochází k aktivaci senzorického centra ještě přes jiné smysly.
Proto jsou nejlepší hranolky ty, co křupou nahlas. Hluk je totiž v jídle nejen kulisou, ale i potvrzením. Například křupání chipsů bylo testováno ve studii Zampini & Spence (2004), kde dobrovolníci jedli brambůrky se sluchátky na uších. Když jim vědci snížili hlasitost křupnutí, začali si stěžovat, že jsou chipsy staré. Přitom šlo o naprosto stejné vzorky.
A teď si představte restauraci, kde se tlumí zvuky – podložky pod talíři, protihlukové panely, hraje ambientní hudba bez rytmu. Výsledek? Jídlo vám připadá prázdné, nevýrazné, nevzrušující. Oproti tomu tradiční česká hospoda, kde slyšíte vedle, že někdo krájí řízek, vedle se nalévá pivo, někde práskla dvířka od kuchyně a na stole přistane lžíce – to všechno jsou signály, které vám říkají: „Jsi v prostředí, kde se jí. Tak jez taky.“
Vyšší zisky zaručeny?
Restaurace to samozřejmě dobře vědí. A nejde jen o atmosféru. Podle americké studie zveřejněné v International Journal of Hospitality Management (Wansink et al., 2017) vedlo pouhé přidání živého zvuku příborů a cinkání skleniček v experimentální jídelně k tomu, že hosté zkonzumovali v průměru o 18 % více jídla – a zároveň hodnotili jídlo jako chutnější, i když šlo o identické porce.
To je důvod, proč si stále více podniků nechává navrhovat „zvukovou architekturu“. Měří akustiku prostoru, ladí podkresovou hudbu, nechávají slyšet kuchyň. Ne proto, že by bylo třeba „vytvořit šrumec“, ale protože chtějí, aby vám chutnalo víc.
V tichu jíme méně, ale také vybíravěji. V hluku jíme víc a preferujeme slané, umami a tučné. Pokud tedy doma nesníte celý talíř rizota, ale v restauraci ano, možná za to nemůže recept – ale ruch.
A pokud se někdy přistihnete, že vám najednou chutná polévka víc jen proto, že někde v pozadí zazvonil nůž o porcelán? Nedivte se. Váš mozek právě dostal zvukový důkaz, že se má těšit.
