Sdílet
Alkohol se často tváří jako běžná součást jídelníčku, jenže z pohledu těla je to spíš vetřelec než potravina. Ethanol nemá žádnou výživovou hodnotu a organismus s ním neumí pracovat jinak než tak, že se ho snaží co nejrychleji zbavit. Jakmile se objeví v krvi, játra přehazují výhybku. Všechno ostatní jde stranou, prioritu dostává odbourávání alkoholu. Prvním mezikrokem je vznik acetaldehydu – látky, která je vysoce reaktivní a podle odborných zdrojů se podílí na poškození buněk i na vzniku některých nádorových onemocnění. Teprve až poté se tělo dostává k další fázi, kdy může alkoholovou zátěž skutečně „uklidit“. Do té doby se regenerace, spalování tuků i práce s energií odsouvají na vedlejší kolej.
Teprve v dalším kroku se mění na acetát, jenž se dále spaluje. Po celou tuto dobu se zpomaluje spalování tuků, rozhazuje se práce s glukózou a tělo se přepíná z režimu regenerace do režimu řešení toxické zátěže.
Neexistuje „bezpečná sklenička“, jen méně nebo více rizika
Právě tady se láme představa o „jedné neškodné skleničce“. Nejde o to, že by si tělo neumělo poradit s malým množstvím alkoholu. Jde o to, že i malé množství spouští procesy, které se s dlouhodobou snahou o stabilní kondici příliš neslučují. Alkohol narušuje kvalitu spánku, zejména REM fázi, která je klíčová pro regeneraci mozku, paměť i emoční stabilitu. Usínání může být rychlejší, ale spánek je mělčí, přerušovaný a méně obnovující. Výsledkem není dramatická kocovina, ale pocit, že tělo i hlava fungují tak nějak „na půl plynu“.
Nejde přitom jen o individuální pocit. Tvrdá data mluví poměrně jednoznačně. Rozsáhlá analýza projektu Global Burden of Disease, publikovaná v roce 2018 v časopise The Lancet, pracovala s miliony zdravotních záznamů z desítek zemí a dospěla k závěru, který je pro alkohol nepříjemný: z hlediska celkového zdraví populace neexistuje bezpečná hladina jeho konzumace. V datech se jednoduše neobjevuje bod, kdy by se rizika přehoupla ve prospěch přínosů.
Často zmiňovaný ochranný vliv alkoholu na kardiovaskulární systém se v celkovém součtu ztrácí. I tam, kde se mírný efekt objeví, je převážen zvýšeným rizikem nádorových onemocnění, úrazů a poruch duševního zdraví. Alkohol se tak v populárních studiích nejeví jako „rozumný kompromis“, ale jako faktor, jehož negativní dopady se sčítají pomalu, nenápadně a statisticky. O to hůř se ignorují.
Alkohol a psychika: Krátká úleva, dlouhodobý problém
Podobným směrem se v posledních letech posouvá i oficiální rétorika World Health Organization. WHO opakovaně upozorňuje, že snižování spotřeby alkoholu patří mezi nejúčinnější preventivní kroky v oblasti veřejného zdraví. Zjednodušeně řečeno: čím méně alkoholu, tím menší zátěž pro organismus. Bez výjimek, bez „rozumných dávek“, bez marketingových zkratek.
Zásadní kapitolou, o níž se mluví stále otevřeněji, je vztah alkoholu a psychiky. Alkohol je z neurobiologického hlediska depresogen, tedy látka, která má tendenci náladu dlouhodobě zhoršovat. Krátkodobý pocit uvolnění po skleničce souvisí s tím, že ethanol ovlivňuje dopaminový systém a tlumí centrální nervovou soustavu prostřednictvím GABA receptorů. Mozek se na chvíli zklidní. Jenže tento efekt je dočasný a návrat do rovnováhy probíhá opačným směrem.
Jakmile hladina alkoholu v krvi klesá, snižuje se dostupnost serotoninu a dopaminu, tedy látek klíčových pro stabilní náladu, motivaci a pocit psychické pohody. Zároveň se aktivují stresové mechanismy v mozku. Výsledkem může být neklid, podrážděnost, úzkost nebo emoční otupělost. U někoho jen občas, u jiného opakovaně. A právě opakování je problém.
Adiktologické výzkumy dlouhodobě upozorňují, že vztah alkoholu a deprese je obousměrný. Alkohol může zhoršovat depresivní symptomy a lidé s depresí k němu naopak častěji sahají jako k formě úlevy. Tím se ale roztáčí začarovaný kruh, který často nezačíná nadměrným pitím. Studie z oblasti adiktologie a psychiatrie ukazují, že i pravidelné malé dávky alkoholu mohou u citlivějších jedinců zvyšovat riziko rozvoje deprese a snižovat schopnost zvládat dlouhodobý stres.
Významnou roli v tom hraje znovu spánek. Alkohol narušuje jeho strukturu, omezuje hluboké regenerační fáze a zvyšuje počet mikroprobuzení. Dlouhodobě nekvalitní spánek přitom patří mezi nejsilnější rizikové faktory vzniku depresí a úzkostných poruch. Mozek, který se nedokáže plnohodnotně „resetovat“, hůře reguluje emoce a rychleji ztrácí odolnost.
