Brambora slaví svůj den: z jedovatého plevele a klášterní kuriozity až k potravině, která zachránila svět

Jejich pravlastí jsou Andy, kde je Inkové pěstovali už před tisíciletími. Nejenže je konzumovali čerstvé, ale naučili se je i sofistikovaně uchovávat. Hlízy nechali v horských mrazech vymrznout, poté je sušili na slunci – vznikl tak produkt zvaný chuño. Ten vydržel měsíce, byl lehký, skladný a dal se bez újmy přepravovat na dlouhé vzdálenosti. V tehdejších podmínkách šlo o strategickou potravinu, skoro ekvivalent dnešních sušených těstovin.

Do Evropy se brambory dostaly koncem 16. století, společně s dalšími zámořskými kuriozitami – rajčaty, kukuřicí či kakaem. Jenže zatímco rajčata či kukuřice si cestu do jídelníčků našly relativně rychle, brambory narazily. Evropané se na ně dívali s nedůvěrou, až strachem. A nebylo to bezdůvodné.

Rostlina patří do čeledi lilkovitých, mezi jejichž příbuznými najdeme rulík zlomocný či durman – rostliny smrtelně jedovaté. Brambor sice ukrývá jedlé hlízy, ale nadzemní části i zelené bobule obsahují glykoalkaloid solanin. Ten dokáže způsobit prudké zvracení, křeče, horečky a ve větší dávce i smrt. V 16. a 17. století, kdy lidé ještě netušili, která část rostliny je bezpečná, se proto objevovaly četné otravy. Z kronik víme, že se zkoušely jíst i listy či plody – a ty bývaly osudné.

Právě proto se brambory dlouho pěstovaly jen jako botanická kuriozita – v klášterních zahradách nebo na dvorech šlechticů. Mniši rádi experimentovali s novými rostlinami, ale i oni je zpočátku neviděli jako seriózní potravinu. Na venkovských statcích končily hlízy spíše v chlévech – jako krmivo pro prasata.

Převratné 18. století

Změnu přineslo až 18. století. Evropa tehdy procházela obdobím válek, neúrody a hladomorů. Obilí často padlo za oběť plísním, kobylkám či špatnému počasí. Brambory měly jednu zásadní výhodu – ukrývaly se pod zemí, kde byly chráněny před pohromami. Ukázalo se, že dokážou zasytit, a navíc nenáročně rostou i v chudších půdách. Tam, kde by obilí dávno zklamalo, dávaly brambory solidní úrodu. Byly to právě ony, kdo Evropě pomohl překonat nejednu potravinovou krizi.

Přesto ani tehdy neměly pověst luxusní suroviny. Ještě v 19. století se o bramborách mluvilo jako o „jídle pro chudinu“. V městských vrstvách byly vnímány s despektem – chleba či maso měly prestiž, brambory jen praktičnost. Ironií je, že právě ony se nakonec staly pilířem národních kuchyní napříč Evropou. České bramborové knedlíky, irský colcannon či německý kartoffelsalat jsou dodnes symboly domácího vaření.

Dnes se na obyčejnou hlízu díváme jinak: je to jedna z nejvariabilnějších surovin vůbec. Umí být základem vydatného jídla i delikátní přílohou. A jen málokdo si při pohledu síťku brambor uvědomí, že jde o rostlinu, která si cestu na talíř musela protrpět – a že její dějiny jsou dějinami otrav, omylů i pomalého dobývání důvěry.