Bufet bez hranic? All You Can Eat podporuje nezdravé návyky i potravinový odpad

Ještě než si svět začal pohrávat s pojmy jako „lokální surovina“, „food waste“ nebo „intuitivní stravování“, existovala myšlenka, která s odzbrojující jednoduchostí postavila celý stravovací zážitek na jediné větě: „Sněz, co můžeš.“

Model All You Can Eat – doslova „sněz, co můžeš“ – vznikl ve Spojených státech a byl od počátku koncipován jako nástroj masové přitažlivosti. V době, kdy se Amerika po druhé světové válce zvedala k novému konzumnímu boomu, se právě tento model ukázal jako dokonalá syntéza marketingu, psychologické manipulace a levných surovin.

Prvním hmatatelným důkazem byla nabídka hotelu El Rancho Vegas, který v roce 1946 spustil „Buckaroo Buffet“ – za pouhý jeden dolar zde hosté získali přístup k samoobslužnému stolu s neomezeným množstvím pokrmů. I když šlo původně o způsob, jak přilákat noční hráče zpět k automatům, brzy se ukázalo, že zájem o koncept „sněz, co můžeš“ přesahuje rámec hazardních měst. Psychologie za tím byla jasná: lidé si cení pocitu volby. A jakkoli by dnes nutriční poradci nad konceptem kroutili hlavou, právě dojem hojnosti, možnost vybírat si beze strachu z účtenky, se stal klíčovým faktorem úspěchu.

S rozšířením bufetového modelu do jiných částí světa – včetně Evropy – se však začaly objevovat i první kritické hlasy. Studie publikovaná v Appetite ukázala, že lidé mají tendenci přeceňovat svůj hlad a konzumovat více, než by v běžném restauračním prostředí učinili. Tím se do hry dostává jak problém plýtvání potravinami, tak nutriční nesrovnalosti – typickými položkami bufetových stolů jsou totiž především vysoce průmyslově zpracované potraviny, sladká a tučná jídla, případně kaloricky výhodné suroviny, které restauraci umožňují udržet náklady nízko.

V Česku se koncept „sněz, co můžeš“ masivně prosadil po roce 2000, kdy se otevřely první větší asijské bufety, později sushi restaurace a v posledních letech i brazilské churrascaria podniky. Spotřebitelé se ale postupně mění – důraz na zdraví, složení surovin a přidanou hodnotu přináší nový tlak i na provozovatele těchto zařízení.

Přesto zůstává koncept All You Can Eat fascinujícím sociálním fenoménem. Je to prostor, kde se střetává potěšení z volby, ekonomická kalkulace a gastronomická strategie. A právě v tom spočívá jeho trvanlivost – i když se mění nároky spotřebitelů, samotná touha „ochutnat všechno“ zůstává nezměněna.

Ačkoliv se moderní výživová doporučení shodují v tom, že vědomé stravování, respekt k signálům sytosti a kvalitní suroviny by měly mít přednost před kvantitou, „sněz, co můžeš“ nadále láká – nejen žaludek, ale i mysl. Nejde totiž jen o jídlo. Jde o zážitek přebytku, který se v kultuře nedostatku proměnil v jeden z největších gastronomických paradoxů moderní éry.

Zdroj: Autorský text, Food and Wine