Sdílet
Debata o tom, jakým způsobem zajistit příznivější ceny potravin v našich obchodech, se v posledních týdnech proměnila v zásadní diskuzi o samotné podstatě fungování českého trhu. Impulsem se stal strategický plán, který připravuje ministr zemědělství Martin Šebestyán. Tento dokument, jenž má podle politických představitelů, včetně předsedy SPD Tomia Okamury, ambici řešit nekalé obchodní praktiky a vnést do celého řetězce více světla, vyvolal vlnu reakcí napříč celým sektorem.
Zatímco část agrárního sektoru s nadějí vyhlíží větší kontrolu nad nadnárodními řetězci, sami obchodníci varují, že neuvážené zásahy mohou mít přesně opačný efekt. Stojíme tak před otázkou, která pálí každého z nás: Jak dosáhnout toho, aby byl náš nákup levnější, a přitom neutrpěla kvalita, na níž jsme v českém prostředí právem hrdí? Reakce na chystané změny na sebe nenechaly dlouho čekat. Svaz obchodu a cestovního ruchu ČR ústy svého prezidenta Tomáše Prouzy varuje, že cesta zákazů slevových akcí či omezování konkurence povede pouze k jedinému – k plošnému zdražení základních potravin.
Klíč k úspěchu podle něj neleží v kupení nových nařízení, ale v důsledném využívání těch, která už máme. Pro nás jako spotřebitele je důležitá především myšlenka posílení domácího zpracovatelského průmyslu. Pokud dokážeme zpracovat více surovin přímo v tuzemsku, získáme nejen čerstvější produkty, ale i silnější pozici na trhu, která by se měla přirozeně odrazit v příznivější ceně. Ekonomická logika je v tomto směru neúprosná. Historická zkušenost i doporučení mezinárodních organizací, jako je OECD, naznačují, že umělé stropy na ceny mohou krátkodobě ulevit rozpočtům, ale dlouhodobě vedou k nedostatku zboží a utlumení investic.
Dominantní postavení a role dozorových orgánů
V centru odborných diskusí stojí také otázka, jak velký vliv mohou mít jednotlivé řetězce, aniž by to poškodilo trh. Tomio Okamura v této souvislosti otevřel téma snížení hranice pro posuzování dominantního postavení, kterou u nás sleduje Úřad pro ochranu hospodářské soutěže. Současných čtyřicet procent tržního podílu by se podle některých návrhů mohlo snížit na třicet, aby bylo možné účinněji bránit přílišné koncentraci moci velkých hráčů.
Právo je však v tomto ohledu košaté a vyžaduje citlivý přístup. Jak připomíná Evropská komise ve svých metodických pokynech, dominance není jen o suchých číslech a procentech. Je to o skutečné schopnosti ovlivňovat trh, o bariérách, které brání novým a malým výrobcům v přístupu k zákazníkovi, a o celkové struktuře vyjednávacích sil. Samotná změna legislativní hranice tedy nemusí být samospásná, pokud nebude doprovázena mravenčí prací při vyšetřování konkrétních případů, kdy silnější strana zneužívá svého postavení vůči dodavateli či v konečném důsledném důsledku vůči nám, zákazníkům.
Prouza v této souvislosti připomněl zahraniční inspiraci, konkrétně Švýcarsko, kde je běžné, že soutěžní úřady velmi přísně trestají dodavatele i odběratele zneužívající svou relativní tržní sílu. Odkaz směřuje k praxi tamní komise pro hospodářskou soutěž, která se opakovaně zabývala případy diskriminačních podmínek v dodavatelských vztazích. Z hlediska teorie vertikálních vztahů v potravinovém řetězci je přitom zřejmé, že tlak se může přenášet oběma směry – od obchodníků k výrobcům i naopak.
DPH, marže a hledání spravedlivé ceny
Často skloňovaným tématem je také výše DPH na potraviny. Vidina nižší daně je pro každou domácnost lákavá, nicméně evropské zkušenosti ukazují, že tento krok nemusí vždy znamenat automatické zlevnění na pultech. To, zda se nižší daň skutečně promítne do naší účtenky, závisí na mnoha faktorech – od síly konkurence až po ochotu obchodníků se o tuto úsporu podělit. Evropská komise ve své hodnotící zprávě uvádí, že míra přenosu daně do cen je přímo úměrná intenzitě soutěže na daném trhu.
Podobně komplexní je i debata o maržích, která se v Česku stala téměř politickým fetišem. Je nutné si uvědomit, že to, co vidíme jako rozdíl mezi nákupní a prodejní cenou, není čistý zisk, který si majitel řetězce odnáší domů. V marži jsou skryty rostoucí náklady na logistiku, drahé energie pro chladicí boxy, mzdy tisíců zaměstnanců i náročné hygienické standardy. Bez hluboké analýzy nákladové struktury nelze z vysoké ceny automaticky usuzovat na nadměrnou ziskovost. Účetní výkazy velkých řetězců působících v Česku ukazují, že čisté marže se obvykle pohybují v jednotkách procent, což v kontextu miliardových obratů zní impozantně, ale z hlediska rentability jde o standardní retailový byznys.
Slevové akce jako český fenomén a marketingová past
Pro českého zákazníka jsou slevové akce doslova národním sportem a kulturním specifikem. Data NielsenIQ potvrzují, že v některých kategoriích, jako je káva, pivo nebo trvanlivé mléko, nakupujeme ve slevách více než polovinu všeho zboží. Zákaz nebo výrazné omezení tohoto nástroje by proto znamenalo pro české domácnosti obrovský šok. Ekonomové upozorňují, že akční ceny fungují jako důležitý nástroj, který umožňuje obchodníkům oslovit ty z nás, kteří jsou na cenu velmi citliví, aniž by museli trvale snižovat základní hladinu pro všechny.
Pokud by tento mechanismus zmizel, hrozilo by reálné riziko, že se ceny vyrovnají směrem nahoru, což by pocítily zejména nízkopříjmové skupiny obyvatel. Na druhou stranu, extrémní podíl slev deformuje trh a ztěžuje život malým výrobcům, kteří si nemohou dovolit financovat masivní slevové kampaně. Hledání cesty ven z této „slevové spirály“ bude vyžadovat mnohem více než jen jeden ministerský výnos; bude to vyžadovat změnu nákupního chování nás všech.
Maďarský experiment jako varovný prst
Při hledání receptu na levnější jídlo bychom neměli ignorovat zkušenosti našich sousedů. Maďarsko se před časem vydalo cestou tvrdé regulace a cenových stropů na základní potraviny, jako je cukr, mouka či slunečnicový olej. Výsledek? Podle údajů Eurostatu patřil růst cen potravin v Maďarsku k nejvyšším v celé Evropské unii. Cenové stropy totiž vedly k tomu, že regulované zboží z pultů zmizelo a obchodníci si ztráty vykompenzovali drastickým zdražením všeho ostatního. Maďarská zkušenost se tak stala učebnicovým varováním před plošnými zásahy, které ignorují základní ekonomické zákony.
Hlas z pole: Co trápí naše zemědělce?
Zcela jiný tón zaznívá z agrárního sektoru. Agrární komora ČR dlouhodobě poukazuje na to, že trh je pod diktátem nadnárodních hráčů, kteří určují podmínky bez ohledu na výrobní náklady zemědělců. Problémem jsou poplatky za zalistování zboží, marketingové příspěvky či jednostranné změny smluvních podmínek, které drobné producenty vyčerpávají.
Evropské právo sice obsahuje směrnici o nekalých obchodních praktikách, která zakazuje například opožděné platby za zboží podléhající rychlé zkáze, ale otázkou zůstává její reálná vymahatelnost v praxi. Malý dodavatel se často bojí ozvat, aby nepřišel o svůj hlavní odbytový kanál. Zde by mohl posílený dozor státu skutečně pomoci narovnat prostředí, aniž by musel přímo zasahovat do cenotvorby.
Budoucnost: Cesta k soběstačnosti a produktivitě
Klíčovým strukturálním problémem českého trhu je nízká míra domácího zpracování. Česko vyváží prvotřídní pšenici a živý dobytek, aby následně dováželo mražené polotovary a uzeniny. Tím se obrovská část přidané hodnoty realizuje v zahraničí. Cesta k udržitelně levnějším potravinám tedy nevede přes regulace, ale přes investice do našich potravinářů.
Asociace soukromého zemědělství navrhuje podporu lokálních výrobců a rozvoj krátkých dodavatelských řetězců. Tento přístup zvyšuje podíl peněz, které zůstávají přímo u zemědělců, a zároveň nám spotřebitelům nabízí potraviny s jasným původem. Studie Evropské komise naznačují, že regionální zpracování může posílit vyjednávací pozici producentů a stabilizovat ceny v krizových obdobích.
V centru celého sporu stojí dvě rozdílné interpretace téhož problému. Jedna strana tvrdí, že trh je deformovaný a vyžaduje pevnou ruku státu. Druhá věří, že pouze svobodná soutěž a modernizace nás dovedou k prosperitě. Pravda se, jak už to bývá, nachází někde uprostřed. Fungující trh vyžaduje jak dravou konkurenci, tak efektivní a spravedlivá pravidla, která zabrání zneužívání moci.
Rozhodující bude konkrétní podoba připravovaného ministerského plánu. Pokud se zaměří na transparentnost, vymahatelnost práva a podporu investic do zpracování, může být pro české potravinářství požehnáním. Pokud by však sklouzl k populistickým cenovým stropům, hrozí narušení celého ekosystému. Ve hře je více než jen výsledná částka na účtence; jde o model fungování naší krajiny a o to, jakou roli v něm hraje úcta k poctivé práci zemědělců a zpracovatelů. Ve Světě potravin budeme tento vývoj nadále bedlivě sledovat, protože věříme, že cesta k dobrému jídlu začíná u férového přístupu ke všem, kdo se na jeho vzniku podílejí.
