Vánoce slaví každý národ po svém: Proč Britové milují slaný pudink a Japonci si dva měsíce dopředu objednávají KFC?

Vánoční pokrmy po celém světě nejsou výsledkem náhody ani prostého gastronomického vkusu. Vznikaly v dlouhém soužití s klimatem, dostupnými surovinami, historickými okolnostmi, náboženskými pravidly a společenskými rituály, které se vrstvily po staletí. Každá země si tak vypěstovala vlastní gastronomickou signaturu svátků – něco, co se rok co rok opakuje, protože právě to přináší pocit řádu.

Britský vánoční pudink je typickým příkladem toho, jak se praktická nutnost promění v rituál. Nejde o sladký dezert, jak by napovídaly dnešní obrázky. Původní pudink byl slanou směsí loje, masa, obilí, sušených surovin a koření, která se připravovala jako trvanlivé jídlo na zimu. Jeho smyslem nebyla chuť, ale výdrž. Alkohol se do receptu dostal především jako konzervant, ovoce až později, a teprve viktoriánská éra mu dodala teatrálnost – zapalování a společné servírování u stolu. Dnešní Britové přiznávají, že jej často jedí jen jednou ročně, ale o to víc trvají na tom, že bez něj by Štědrý večer nebyl kompletní. Slaný pudink je památkou minulosti, která přežila modernitu. A s ní i potřeba rituálu, který uklidňuje.

Beznadějně vyprodané kyblíky

V Japonsku, zemi, která historicky nemá žádnou hluboce zakořeněnou vánoční gastronomii, se počátkem 70. let objevila reklama, která změnila jeden fast-foodový produkt v celonárodní tradici. V roce 1974 spustilo KFC kampaň „Kurisumasu ni wa Kentakkii!“ („Kentucky pro Vánoce“), která propagovala kýbl smaženého kuřete jako ideální jídelní alternativu k americkému krocanu a jako vánoční hostinu pro japonské rodiny.

Původní myšlenka prý vznikla, když první manažer KFC v Japonsku, Takeshi Okawara, slyšel v restauraci cizince lamentovat, že si v Japonsku nemohou obstarat krocan, a zaregistroval prázdné místo na trhu. Rozhodl se nabízet smažené kuře jako „party barrel“ právě pro období Vánoc — a kampaň byla nasměrována na zákazníky, kteří potřebovali jednoduché, rychlé sváteční řešení.

Následky? Fenomenální. Tradice se ujala natolik, že dnes je 24. prosinec pro KFC v Japonsku nejrušnějším dnem v roce. Restaurace hlásí, že prodávají několikanásobek běžného denního objemu — a mnoho rodin si své „vánoční nádobí“ rezervuje týdny, často dokonce dva měsíce předem.

Odhady hovoří o tom, že každé Vánoce připraví KFC v Japonsku sváteční menu pro několik milionů rodin. To znamená, že to není marginální zvyk — je to součást masivního společenského fenoménu, díky kterému se smažené kuře stalo symbolem Vánoc v zemi, kde většina lidí není křesťanem a Vánoce nemají náboženský, nýbrž spíše společenský a konzumní rozměr.

Zcela jinou logiku mají Vánoce v zemi, kde rituály formovala staletí drsného klimatu. V Dánsku patří na slavnostní stůl slané a nakládané ryby. Ne proto, že by severské národy toužily po slaných tónech, ale protože sůl byla po dlouhá století jediným spolehlivým způsobem konzervace. Vánoční jídla tu nesou podpis minulosti, kdy byla zima příliš dlouhá a zásoby příliš cenné na to, aby se svátky slavily jinak než pokrmy, které vydržely. Slané ryby jsou historickým otiskem severské vytrvalosti.

Island pak představuje extrémní podobu téhož. Nasolená treska, uzené jehněčí, sušené ovoce, někdy dokonce uzený papuchalk – to není exotika pro turisty, ale památník izolace, v níž ostrov žil. Vánoční tabule tu slouží jako připomínka zdrojů, díky nimž komunita přežila polární noci. Je to rituál, který nese tichou hrdost: „Takhle jsme to zvládli. A takto si to připomínáme.“

Brazílie vypráví jiný příběh. Její Vánoce symbolizují hojnost, radost a chuť oslavovat. Krůta se šunkou, ryby, saláty, tropické ovoce a dezerty zaplní stůl do posledního místa. A mezi nimi rabanda – pudink ze starého chleba, zalitý portským, posypaný skořicí. Pochoutka, která ukazuje, že i přepych může vyrůst z obyčejné suroviny, když se jí dá správné místo v rituálu.

Libanon staví vánoční tabuli na sdílení. Rýžový koláč, jehněčí maso, kořeněná zelenina a mandle v cukrovém kabátku jsou méně gastronomickým kódem než společenským gestem. Arabská pohostinnost je založená na tom, že jídlo spojuje a tvoří komunitu. Vánoce tu nejsou jen rodinnou událostí, ale širším společenským rituálem.

A pak je tu Česko, které má své zvyky pevně zakořeněné. Kapr jako postní ryba, která se díky rybníkářskému rozmachu stala cenově dostupným symbolem svátečního večera. Bramborový salát, který má své kořeny až ve 20. století, ale natolik zdomácněl, že bez něj působí štědrovečerní tabule nedokončeně. Vinná klobása, řízky, rybí polévka, cukroví připravované týdny dopředu – to všechno jsou drobné rituály, které vyprávějí společný příběh.

Máte chuť na změnu?

Vánoce lze ale pojmout i jako čas experimentů a nových možností, zvlášť máte-li duši dobrodruha. Světoznámá food analytička Louise Backstocková například tvrdí: „Vánoce jsou obecně obdobím, kdy bychom měli trvat nejen na tradicích, ale během volných dní ochutnávat také rozmanité potraviny, které se jedí po světě. Je to doba, kdy můžete věnovat čas přípravě zajímavých pokrmů, které mohou obohatit vaše stravovací návyky, rozšířit vám chutě. Stačí se inspirovat tím, co milují ostatní národy. Právě jídlo je univerzálním jazykem lidstva, který může sbližovat, ale také obohacovat. Jak uchopíte možnosti hodování je jen na vás. “