Sdílet
Rajče pochází z území dnešního Peru a severního Chile, kde jej domestikovali už předkolumbovští zemědělci. Španělé jej přivezli do Evropy v 16. století spolu s dalšími novinkami, jako byly brambory nebo kukuřice. V té době však byly všechny lilkovité plody v Evropě spojeny s rostlinami, které rozhodně nikdo dobrovolně nepojídal. Rajčata dostala do stejné škatulky jako například rulík nebo durman – dva symboly travičství a čarodějnictví.
Ani první evropští botanici zmatku příliš nepomohli. Italský lékař Pietro Andrea Mattioli ve svém herbáři z roku 1544 popsal rajče jako rostlinu podobnou lilku a nebyl si jistý, zda je jedlá. O půl století později anglický herbalista John Gerard vydal spis, v němž rajčata prohlásil za „podezřelá“ a pravděpodobně nebezpečná pro lidské zdraví. Tato autoritativní slova se zapsala do povědomí veřejnosti a rajče tak získalo pověst okrasné, leč nevhodné rostliny. V anglických zahradách se proto pěstovala zejména kvůli své barvě a exotickému vzhledu.
Historické záznamy (například zde) navíc uvádějí několik případů nevolnosti po konzumaci rajčat – ty však s plody samotnými nesouvisely. Problémem bylo tehdy rozšířené cínové a olovnaté nádobí. Vysoce kyselá rajčatová šťáva reagovala s kovem a uvolňovala toxické množství olova. Následky pak byly připisovány rajčatům, nikoli kontaminovanému nádobí.
Zatímco sever Evropy rajčatům nedůvěřoval, jih se jich nebál. Španělé a Italové je začali používat do jednoduchých omáček a dušených pokrmů, ale trvalo ještě dlouho, než se stala běžnou surovinou. V italských kuchařkách se objevují už v 17. století, ale zdaleka ne jako základ kuchyně; to přišlo až o sto let později. Stále však přetrvávala určitá nejistota. Opravdový obrat nastal paradoxně až v Americe – tedy na území, odkud rajče původně pochází.
Gesto, které změnilo svět
Legenda, kterou dnes znají potravinoví historici, vypráví o muži jménem Robert Gibbon Johnson. Ten měl roku 1820 vystoupit na schody okresního soudu v Salemu v New Jersey, před stovkami přihlížejících zvednout košík rajčat a s dramatickým gestem je před všemi sníst jedno po druhém. Diváci podle tradice omdlévali, očekávali jeho smrt a plakali nad jeho šílenstvím. Ale Johnson přežil, spokojeně si otřel ústa – a pověst rajčat se během jediné chvíle zlomila.
Historici se dnes přou o to, zda se tato událost skutečně stala. Neexistuje totiž žádný dobový záznam. První písemné zmínky se objevují až skoro o sto let později. Možná jde tedy o pozoruhodnou folklórní nadsázku, která se ujala, protože se krásně vypráví. Ať už je pravda jakákoliv, Johnsonův příběh symbolizuje změnu postoje. Veřejnost začínala chápat, že rajčata nejsou nebezpečná, ale naopak výjimečně chutná a univerzální.
Od druhé třetiny 19. století se pak rajče vydalo na svou triumfální cestu světem. V Americe se stalo základní surovinou především s nástupem konzervárenství – rajčatová omáčka byla ideální k dlouhému skladování. Ve Středomoří se stala samozřejmostí v polévkách, těstovinách, dušených jídlech a salátech. A když se v 19. století v Neapoli začala psát historie pizzy, bylo už rajče nepostradatelné.
Dnes by bez něj padla italská kuchyně, tex-mex gastronomie, velká část Blízkého východu i indické omáčky. Vědecké instituce odhadují, že rajče je jednou z nejpěstovanějších plodin světa – roční produkce přesahuje 180 milionů tun. Z „jedovatého“ zahradního doplňku se stal globální fenomén.
Rajče tak ukazuje, jak nečekané mohou být potravinové dějiny. Plod, který Evropané odmítali, dnes tvoří základ našich kuchyní. A možná právě v tom spočívá jeho kouzlo. Je to surovina, která si musela svou důvěru vydobýt — a která nám dodnes připomíná, jak často se mýlíme v tom, co považujeme za bezpečné, chutné nebo kulturně přijatelné.
